Gladiator

Rok 1995, letní prázdniny, hodiny plynuly jinak. Místo dvorku jsem seděl u monitoru a psal příkazy do DOSu, protože spustit hru tehdy byl svůj malý rituál. Gladiator od Forgotten Sages byl jednou z těch titulů, na které nikdo moc nevzpomíná, ale kdo do nich tehdy spadl, strávil u nich víc času, než by přiznal.

Hra tě posadí do kůže velitele malé námezdní skupiny zasazené do středověkého prostředí. Začínáš s hrstkou bojovníků, postupně verbujete nové, trénujete je a pouštíte se do misí. Pohled shora dolů, akce v reálném čase, ale s důrazem na management týmu. Nejde čistě o mlácení — je tu vrstva plánování, koho vzít do pole, jak ho vybavit, jak ho vůbec udržet naživu.

Hratelnost stojí na jednoduchém principu: ovládáš vždy jednu postavu najednou, zbytek skupiny se pohybuje s tebou nebo čeká. To na první pohled zní omezeně, ale v praxi to dává pocit skutečné zodpovědnosti za každého vojáka. Přijdeš o zkušeného bojovníka, a cítíš to. Obtížnostní stupně — od lehčí přestřelky až po tvrdý mód — dávají hře slušnou životnost, i když dnešním standardem je to celé poměrně skromné co do obsahu. Ovládání je přímočaré, rozhraní typicky dobové, tedy funkční, ale bez zbytečného komfortu.

Forgotten Sages nebyli žádné velké studio a Gladiator se tehdy pohyboval spíš v šedé zóně sharewarových distribucí než na pultech obchodů. Co na hře drží i dnes, je ten základní smyčka: přijď, najmi, vycvič, přežij. Stárne obstojně tam, kde nepřesahuje vlastní možnosti. Stárne hůř v momentech, kdy AI společníků dělá to, co AI té doby dělala vždy — tedy rozhodnutí, která se těžko popisují jako inteligentní. Grafika je funkční izometrická pixelarty té doby, nic víc.

Dnes si Gladiator sedne tomu, kdo hledá nenáročnou akci s kapkou taktiky a nechce trávit hodiny čtením manuálu. V prohlížeči přes DOSBox emulaci ho rozjedete bez přípravy a za půl hodiny víte přesně, jestli vás chytí nebo ne. Nostalgici z devadesátek v něm najdou ten charakteristický pocit — hra, která nic nepředstírá, prostě funguje a nechá tě hrát. Víc po ní nechci.