Street Fighter

Osmaosmdesátý rok. Já seděl u kámoše, který měl PC XT, a sledoval jsem, jak se na obrazovce dva pixelové chlapíci mlátí tak pomalu, že jsem měl čas dojít pro čaj a vrátit se bez ztráty na kytičce. To byl Street Fighter od Capcomu — a tehdy jsem si ještě neuvědomoval, že tahle průměrnost jednou porodí jednu z největších bojových sérií v historii.

Hraješ za Ryu, japonského bojovníka, který cestuje světem a měří síly s místními soupeři. Hra tě postupně provede několika zeměmi — Japonskem, USA, Čínou a Anglií patří mezi zastávky — přičemž v každé na tebe čeká dvojice protivníků zakončená silnějším bossem. Cíl je prostý: všechny porazit. Příběh tím v podstatě vyčerpán.

A tady začínají problémy. Ovládání na PC verzi je těžkopádné způsobem, který přesahuje normální dobovou úroveň. Speciální pohyby jako Hadouken nebo Shoryuken teoreticky existují, ale provést je spolehlivě na klávesnici je asi tak snadné jako zavázat tkaničky v rukavicích. Detekce zásahů působí rozmařile — někdy trefíš, jindy ne, a hra o tom má vlastní názor. AI soupeřů skáče bez varování od stupidity k brutálnímu blokování všeho. Konzistentní to není.

Proč si to vůbec pamatujeme? Protože Street Fighter II (1991) se stal fenoménem a zpětně přitáhl zájem k tomuto prvnímu dílu — který sám o sobě v roce 1988 nezanechal valný dojem ani v arkádové podobě, natož v PC portu. Verze pro MS-DOS je přitom jedním z méně povedených přenosů. Zvuk ze Sound Blasteru byl útrpný, grafika chudší než arkádový originál. International Karate nebo tehdy oblíbené Yie Ar Kung-Fu hrály výrazně lépe a plynuleji. Street Fighter jedničce prostě chyběl ten iskřivý pocit ze souboje, který jeho pokračování dovedlo k dokonalosti.

Dnes je to především historický artefakt. Pokud tě zajímá, kde celá série začala a proč druhý díl byl tak revoluční — zahrát si jedničku je vlastně nejlepší způsob, jak to pochopit. Kontrast mluví za všechno. V prohlížeči ji dnes rozjedeš bez instalace a bez bolesti, což je asi jediný komfort, který tato verze kdy nabídla. Čekej záškuby, čekej frustraci a připrav se na to, že speciální útok ti vyjde přesně jednou ze čtyř pokusů. Historicky zajímavá, hratelnostně skromná — to je Street Fighter z roku 1988 v kostce.