Mansion

Každá správná adventure měla svou hádanku, která tě donutila sáhnout si do vlasů. V Mansion tě tou hádankou není logika ani příběh — je to srozumitelnost toho, co má hra vůbec od tebe chce.

Jde o textovou adventuru z počátku nového tisíciletí, kdy se žánr už přesouvat do muzea, protože grafické adventures a point-and-clicky převzaly kormidlo. Ocitneš se v tajemné vile plné záhad, kde máš rozluštit, co se tu stalo, a zbavit se nějaké kletby. Základní recept se slyší skvěle — atmosféra, mystika, staromodní poesie věci.

Jenže hraní se pokulhává za tou ideou jako chámu v bílých ponožkách. Hra tě střílí příkazy bez návodu, slova zadáváš do příkazového řádku, a když se zmýliš v syntaxi nebo vybereš špatné slovo, hra ti to prostě bez komentáře neudělá. Nejde ti shmatat věci, které by se ti zdály logické. Zkoušíš se pohybovat, koukat, zkoušíš slova, která někdy projdou, někdy ne. Chvíli jsi začátečník, chvíli expert — záleží na tom, jestli tě hra dnes cítí. Walkthroughs v takovýchto věcech nejsou luxus, jsou nutnost na přežití.

Atmosphere je tam někde schovaná, v textech i tón se klidně najde to gotické cítění, které by z roku 2005 slušelo. Ale hra tě pořád zatracuje za to, že nejsi věštec. Není to zábava z познаvání, je to zábava z hálejícího se proti nepochopitelné logice tvůrce.

Dnes je tahle věc spíš artefakt — pokud se chceš vrátit k adventurám bez grafiky, existují značně čitelnější příběhy a vstřícnější hry. Na Mansion sáhneš jen když chceš prožít přesně to, co to bylo hrát adventure bez instrukcí a bez milosti, kdy ses musel zmítat v temnotě i vlastní frustaci. K tomu stačí browser a IRC archeologie internetu.