Castlevania

Stěhoval jsem se a při balení starých věcí jsem našel kartridž s Castlevanií na N64. Logická plošinovka? To už zní podivně. Otevřel jsem ji v emulátoru a čekal jsem míchání žánrů, které se nevyvedlo. Překvapilo mě, že to funguje.

Jde o puzzle plošinovku, kterou vydalo Konami v roce 1999. Nejsi v klasickém gotickém hradu plném duchů a netopýrů, ale v laboratoři plné mechanismů. Tvá postava řeší mechanismy — otáčí pákami, mačká tlačítka, posouvá bloky — aby se dostala dál. Cíl je jasný: vyřešit místnost a jít dál. Jednoduchý koncept, ale na N64 to nevypadalo jako něco, co by tam mělo být.

Hra se ovládá bez zbytečností. Pohyb dopředu-dozadu, skok, interakce s prvky. Všechno je pomalé a účelné. Zpomalení někdy působí jako brzda — skáčeš přesně, ale je to nudnější než v dynamických plošinovkách téže doby. Na druhou stranu právě tahle pomalost dává prostor přemýšlet, co udělat dál. Ani to není tak těžké, aby to frustrovalo. Prostě relaxační puzzle nad propastí.

Castlevania se vlastně neproslavila. Zůstala v tichosti mezi tisíci jinými N64 hrami. A je divné, že jí nikdo moc nevěnoval pozornost, protože koncept není špatný. Byla to doba, kdy vydavatelé experimentovali — nehledejte tu tedy Bloodlines či Symphony of the Night. Tahle hra není o krvavých bitvách, je o klikání a čekání.

Dnes je zajímavostí. Grafika je pixelová, zvuky kybernetické, atmosféra spíš desková hra než akční titul. Zestárla tím, že nikomu nechybí — v řadě Castlevania zaujímá místo ztracené věci, kterou si vezmeš, když tě nudí streaming. Hraní v prohlížeči či emulátoru ti trvá pár hodin a stane se ti zajímavostí o tom, jak experimentovala japonská produkce v pozdních devadesátkách. Není to nic zásadního, ale není to ani čas zmrhaný.