Mortal Kombat 1

Rok 1992. Ve sklepě kamaráda Honzy stojí počítač s šedým monitorem, z reproduktoru kvičí něco, co má být hudba, a na obrazovce mi právě Scorpion utrhl hlavu. S páteří. To byl okamžik, kdy jsem pochopil, že tohle není Street Fighter.

Mortal Kombat od Midway je bijateka zasazená do temného bojového turnaje, kde jde doslova o život. Oproti tehdejší konkurenci vsadila na digitalizované herectví — postavy vznikly nafocením skutečných herců a kaskadérů, ne kreslením. Výsledek vypadal na svou dobu výrazně realisticky a zároveň groteskně, což byl přesně ten mix, který způsobil, že rodiče po celé Americe žádali o věkové hodnocení her. Dostali ho. Hra se vydatně podílela na vzniku systému ESRB.

Výběr bojovníků je relativně skromný — Scorpion, Sub-Zero, Liu Kang, Johnny Cage, Sonya, Raiden a Kano, plus bossové, které si nezahraješ. Každý má svůj speciální tah, ale pohybová sada je ve srovnání s dnešními bijatekami holá. Systém bloků, kopy, pěsti, speciály zadávané klasickými kombinacemi joysticku — nic převratného. Co hru odlišuje, jsou Fatality finišery. Jeden na postavu, ale zapamatovat si přesnou sekvenci tlačítek bez tahového listu bylo v devadesátkách téměř rituál.

PC verze z roku 1992 je věrným portem arcade originálu, ale musím být upřímný — nebyla nejlepší dostupná. Herní pocit závisel hodně na hardware a ovladači; klávesnice na bijateku není ideální volba a gamepadů na PC tou dobou moc nebylo. DOS verze nicméně zpřístupnila hru lidem, kteří nikdy nechodili do heren a neměli konzoli. To byl tehdy nezanedbatelný fakt.

Dnes Mortal Kombat 1 stárne viditelně. Hratelnost je omezená, AI protivníků jezdí po kolejích a grafika, která tenkrát budila pohoršení, dnes vypadá spíš jako loutky z večerníčku. Ale je tu jedna věc, která přetrvává: atmosféra. Temné arény, tlumená hudba, pocit, že tohle je záměrně jiné než jiné hry. Ostatně srovnávat Mortal Kombat s Tekkenem — jak to bývá někde psáno — není úplně přesné; Tekken přišel až v roce 1994 a šel jiným směrem. Mortal Kombat byl zkrátka svůj vlastní žánr.

Dnes si ho zahrajte jako dokument doby, ne jako bojovou výzvu. Pokud vás zajímá, proč se vůbec diskutuje o násilí ve hrách, tady to začalo. A pokud jste to tehdy zažili poprvé u monitoru se Sound Blasterem v uších, víte přesně, o čem mluvím.