Grand Theft Auto (DMA Design)

Ukradnu auto, najdu postavu v tísni a pak ji přejedu. Takový byl můj první pokus s původním Grand Theft Auto, a bylo to úplně náhodné. DMA Design v roce 1997 vypustila hru, která se nestarala o tvoji morálku, jen ti dala mapu, auta a zbraně. Bylo to osvěžující svinstvo.

GTA je pohled shora na město plné vozů, které si můžeš vzít bez ptaní. Jdeš po ulici, vidíš auto, nasedneš a odjíždíš. Cíl není hned jasný — máš několik misí od místních gangsterů a jejich šéfů, ale život se děje i mezi nimi. Rozhodneš se, jestli budeš sledovat příběh, nebo budeš jen jezdit sem a tam, sbírat body a zkoumat okolí. Hra ti nechá svobodu, která v devadesátkách nebyla vůbec typická.

Ovládání je primitivní, přesto perfektní. Šipky na klávesnici, mezerník pro střelbu, Enter pro vstup do auta. Fyzika aut je zvláštní — odbočuješ jako na ledě, řízení nemá setrvačnost, kterou bys čekal. Když se ti podaří napálit auto do zdi přesně tak, jak jsi chtěl, je to paráda. Střílíš na zásadě „zmáčkni a modli se“, což znamená, že v husté ulici zabíjíš občany omylem právě tak snadno jako bandity. To je přitom smysl hry.

Zvuků je pár, vejdou se do tří druhů — motor, výstřel a exploze. Muzika hraje z rádia v autě a je to jedno z nejméně zajímavých rádií, jaké jsem slyšel. Grafika je stejně surová — postavy vypadají jako slepené ze čtverců a obdélníků, město je abstraktní a bez detailů. Tohle všechno dohromady vytváří dojem hry, která neví, čím chce být, ale je to úplně jedno.

GTA z devadesátek si pamatujeme proto, že byla bláznivá v čase, kdy ostatní hry budily respekt tím, že měly morálku. Herní průmysl věděl, co dělá, když ji bojkotoval. V prohlížeči si ji zahraju pokaždé, když chci vidět, jak vznikl celý žánr — chvíli mě fascinuje ta primitivní svoboda, pak mi začne být jasné, proč hra po chvíli začne nudit. Ale ani na chvíli nezemřela.