Grand Theft Auto (DMA Design)

Ukradnu auto, najdu postavu v tísni a pak ji přejedu. Takový byl můj první pokus s původním Grand Theft Autom, a bylo to úplně náhodné. DMA Design v roce 1997 vypustila hru, která se nestarala o tvoje morálku, jen ti dala mapu, auta a zbraně. Bylo to osvěžující svinstvo.

GTA je pohled shora na město plné vozů, které si můžeš vzít bez ptaní. Jdeš po ulici, vidíš машinu, nasedneš a odjíždíš. Cíl není hned jasný — máš několik misí od místních gang členů a šéfů, ale život se děje i mezi nimi. Rozhodneš se, zda budeš následovat příběh, nebo budeš jen jezdit sem a tam, sběrat body a kousat prostředí. Hra ti nechá svobodu, která v devadesátkách nebyla vůbec typická.

Ovládání je primitivní, přesto perfektní. Šipky na klávesnici, prostor pro střelbu, Enter pro vstup do auta. Fyzika aut je zvláštní — odbočuješ jako na ledě, řízení nemá setrvačnost, kterou bys čekal. Když se ti podaří hodit autem do zdi přesně tak, aby bylo černo z černa, je to pohlad. Střílíš na zásadě „namiř a střílej bez cíleče", což znamená, že v husté ulici zabíjíš občany omylem právě tak snadno jako bandity. To je přitom smysl hry.

Zvuky jsou ze tří reproduktorů, které máš k dispozici — zvuk motoru, zvuk výstřelu, zvuk toho, když něco vybuchne. Muzika hraje z rádia v autě, a je to jedno z nejméně zajímavých rádia, jaké jsem slyšel. Grafika je stejně surová — postavy vypadají jako slepené z čtverce a obdélníku, město je abstraktní a bez detailů. Tohle všechno dohromady vytváří dojem hry, která neví, co chce být, ale je to úplně jedno.

GTA z devadesátek si pamatujeme proto, že byla bláznivá v čase, kdy ostatní hry budily respekt tím, že měly morálku. Herní průmysl věděl, co dělá, když ji bojkotoval. V prohlížeči si ji zahraju pokaždé, když chci vidět, jak vznikl entire genre — chvíli mě fascinuje ta primitivní svoboda, pak mi začne být jasné, proč se hra na čas dost nudí. Ale ani na chvíli nezemřela.