Super Mario World DX

Skákat po zelených potrubích v MS-DOSu bez oficiální licence — to je přesně takový pokus, jaký se před dvaceti lety rodil v garážích a na fórech. Super Mario World DX není nic jiného než fanouškovský pokus dostat jedno z nejlepších děl Nintenda na osobní počítač, a upřímně řečeno, jde o to nejambicióznější, co se kdy fanouškům se Super Mariem podařilo.

Jde o přepracování slavné SNES klasiky z roku 1990 — té s dinosaurem Yoshim, s rozlehlými světy a s tím nádherně hravým designem. Na počítači se to samozřejmě neobejde bez ústupků a úprav, včetně fanouškovských příspěvků v podobě nových úrovní a posunů v grafice. Není to čistá kopie, spíš pokus udělat z Mario Worldu něco, co by mohlo žít v DOSovém ekosystému.

Ovládání je takové, jaké byste čekali — chůze, skok, sbírání mincí a střetání s Bowserovými zlosyny. Na klávesnici to šlape jako doma; pokud máte starší joystick, ještě líp. A grafika? Sprity vypadají jako palety ze SNES, jen zestárlé nižším rozlišením obrazovky. Animace jsou osekané na minimum, ale Mario pořád ví, co dělá. Design úrovní tu na vás žádnou revoluci nechystá — jsou to poctivé kusy, kterým chybí jiskra originálu, i když se autor snažil.

Čím vás Super Mario World DX chytne, je nostalgie na obě strany — nejen po původní hře, ale i po době, kdy se takovéhle fanouškovské porty dělaly z lásky, bez finančního tlaku. Oficiálně tahle hra nikdy nevyšla, takže existuje jen díky úsilí komunity. Je to zajímavý pohled na to, co se mohlo stát, kdyby se Mario dostal do DOSového světa. Zestárlo to samozřejmě špatně — grafika je dnes na hranici hratelnosti a dobrat se správného nastavení emulátoru je překvapivě složité.

Kdo si ji zahraje dnes? Především fanoušci, kterým Mario na PC chybí, nebo ti, kdo chtějí vidět, jak vypadá „co kdyby“ z devadesátek. Je to spíš historicky zajímavé než zábavné — elegantní svědectví doby, kdy se snilo o věcech, které nešlo získat legálně. Hraje se v prohlížeči, ale čekejte víc archivního ducha než plného zážitku.