Wolfenstein 3D

Otevřeš dveře, odněkud se ozve „Achtung!" a na tebe se vyřítí německý ovčák. Vítej na hradě Wolfenstein, odkud se B. J. Blazkowicz musí prostřílet ven — a cestou posbírat tolik zlatých pohárů, korun a truhel, kolik unese.

Tohle byla hra, která ukázala světu, že se dá běhat chodbami z pohledu první osoby a střílet po všem, co se hýbe. Od studia id Software, na enginu, který byl na svou dobu malý zázrak rychlosti. Hraješ za amerického vojáka uvězněného v nacistickém hradě a tvým úkolem je dostat se ven přes patra plná stráží, psů a esesáků.

Princip je jednoduchý a návykový. Probíháš bludištěm chodeb, hledáš barevné klíče k zamčeným dveřím a střílíš nepřátele, kteří se liší podle toho, jak moc tě chtějí zabít — od obyčejných vojáků po obrněné důstojníky. Všude jsou tajné stěny: zatlačíš na zeď a otevře se komůrka s pokladem nebo zkratka. Hledání těch skrýší je půlka zábavy.

Na konci každé epizody čeká boss, u kterého poznáš, že tvůrci to s realismem nemysleli ani trochu vážně. Přehnaní, ukřičení protivníci s několika životy, na které vyprázdníš všechno, co máš. Je to nadsázka, a sedí ke zbytku hry, která nikdy nepředstírala, že je něco víc než svižná zábava.

Wolfenstein navíc rozjel model, který tehdy fungoval skvěle — první epizoda zadarmo jako shareware, zbytek za peníze. Takhle se hra rozšířila po stovkách počítačů a připravila půdu pro to, co přišlo o rok později. Bez Wolfensteinu by Doom nejspíš nevypadal tak, jak vypadal.

Z dnešního pohledu je to hlavně muzejní kousek. Mapy jsou ploché, bez výškových rozdílů, textury se opakují a orientace v chodbách občas zamotá hlavu. Ale ten pocit, když poprvé zahneš za roh a stojíš proti pětici vojáků, funguje pořád. Je to přímý předchůdce celého žánru — a jako takový má právo být trochu strnulý. Zahrát si ho můžeš rovnou v prohlížeči, bez instalace.