Blackthorne (2013)

Skočit do vody je někdy jedinou cestou vpřed. V Blackthorne si to uvědomíš hned v prvních minutách, kdy tě hra neúprosně nutí experimentovat s prostředím, místo aby ti holdu vysvětlila, co mám dělat. Jde o rébus zabalený do plošinovky, který vyžaduje mozek stejně jako reflexy.

Blackthorne je logická plošinovka, kterou vydal někdo pod tímto jménem roku 2013, ačkoli to vypadá na projekt z období, kdy se MS-DOS ještě válel po počítačích. Ovládáš postavu napříč úrovněmi plnými překážek, zákeřných platforem a hlavolamů. Cílem není jen doskočit do cíle — musíš vymyslet, jak se tam vlastně dostaneš. Hra tě do ničeho nenutí. Prostě si tu stojíš a koukáš na obrazovku.

Ovládání je přímočaré: pohyb, skok, interakce s objekty. Ale řešení každé úrovně spočívá v správném pořadí akcí. Někdy musíš posunout bednu, aby sis mohl stoupnout na ni a dosáhnout výšky. Jindy dojdeš do slepé uličky, která není slepá — je tu schovaná cesta, kterou otevřeš tím, že si všimneš něčeho podivného na stěně. Hra tě nevedení pomocnou rukou. Když selžeš, budeš padat do bezna nebo uklouzneš z platformy, a pak znovu. A znovu. Hraní je monotónní a malinko frustrující, ale ne způsobem, který by tě pálil na nervy — spíš takovým tím tichým, kdy si uvědomuješ, že jsi něco přehlédl a teď si to musíš projít znovu.

Blackthorne není hra, která by se stala klasikou. Nenabízí nic, co by revolucionizovalo žánr, a vizuálem ani zvukem neobyčejně neoslní. Ale má něco, co starší hry uměly: netrpělivost s hráčem a respekt k jeho intelektu. Nepatří do seznamu her, které si všichni pamatují, ale právě proto má cenu — pro ty, kdo ji najdou, je to tajemství bez marketingu, bez ohledu na publikum.

Dnes se to hraje nejlépe v prohlížeči skrz emulátor. Není to hra pro chvíle, kdy chceš jen tak hrát. Je to hra pro chvíle, kdy máš náladu přemýšlet, vyzkoušet věci a nezbláznit se, když ti to chvilku potrvá. Pokud tě lákají puzzle a skákání bez handholdu, čepice dolů. Pokud jsi zvyklý na moderní tutoriály a žlutě zvýrazněné objekty, tohle ti nepůjde.