Rok 1993, mám třináct let a kamarád mi popisuje hru, kde vedeš terminátorii — elitní vesmírné mariňáky v mohutných silových zbrojích — skrz opuštěné vesmírné vraky plné genokradů. Zní to jako sen. Pak si ji pustím a realita je o něco drsnější, ale ne nutně horší.

Space Hulk od Electronic Arts vychází z deskové hry Games Workshop. Ocitáte se na obřím vesmírném vraku, kde se rozmnožili genokradi — rychlí, nemilosrdní, přicházející ze všech chodeb. Vaším úkolem je plnit taktické mise s hrstkou Terminátorů, přičemž každý bojovník je vzácný a jeho ztráta bolí.
Rozhraní je to, čím hra okamžitě překvapí. Větší část obrazovky zabírá pohled z první osoby za právě ovládaným vojákem, kolem něj pak miniaturní okna s výhledem ostatních členů oddílu. Myšlenka geniální. Praxe zamotanější. Každý voják se ovládá zvlášť, čas neustále plyne a genokradi nečekají, takže než přepnete pozornost na muže vlevo, ten vpravo už má v hrudníku pařáty. Hra nabízí zpomalený režim, bez nějž je to v podstatě chaos v uniformě.

Atmosféra funguje dodnes. Úzké kovové chodby, blikající červené světlo, zvuk kroků přibližujícího se roje — to je přesně to, co od Space Hulku čekáte. Grafika je na svou dobu přijatelná, zvuk dělá víc než vizuál. Jenže ovládání nese veškeré hříchy rané devadesátkové PC strategie: není intuitivní, manuál je povinná četba a na moderním hardware bez DOSBoxu se k tomu stejně nedostanete. Obtížnost je místy brutální ne proto, že by hra byla chytrá, ale proto, že AI genokradů je prostě rychlá a nemilosrdná.

Dnes si Space Hulk zahrajete v prohlížeči přes emulaci a má to smysl ze dvou důvodů. Za prvé, pocit z té vesmírné klaustrofobie pořád funguje — tahle kombinace taktické strategie a pohledu z první osoby se v roce 1993 neviděla na každém kroku. Za druhé, je to historický artefakt z doby, kdy EA ještě vydávala věci, které někdo riskoval. Jestli hledáte relaxaci, tady ji nenajdete. Jestli chcete vědět, jak vypadal ambiciózní a nedotažený nápad v nejlepší možné době pro ambiciózní nedotažené nápady, Space Hulk je přesná odpověď.