Kakoong

Kakoong je hra, kterou si pamatuju hlavně proto, že jsem dlouho nevěděl, jak se správně vyslovuje. A to je vlastně všechno, co o ní víš, když ji pustíš do počítače — strašidelná postava se honítka s tebou přes jednoduché plošiny, ty skáčeš, střílíš, umíraš, a pak to celé znovu. Rok 1997, MS-DOS, žánr čistě akční s dravou atmosférou.

Jsi postava něco mezi houbou a monstrem — přesně nevíš — která se musí dostat přes několik levelů plných překážek a nepřátel. Cílem je zbít či vyhnout se všemu, co tě chce zabít, což v devadesátkách znělo samozřejmě přitažlivě. Jednoduchý recept: rozpravidlo, skákání, střílení. Prostě jen jdi dopředu a neutuchej.

Ovládání je přímočaré, až nudné. Klávesy pro pohyb, mezerník či Enter na skok, Ctrl na střelbu. Nic chytrého, nic co by tě překvapilo. Grafika je pixelová, pixelová a ještě jednou pixelová — v tom je určitá čar, ale zároveň to znamená, že když se hraješ podruhé, ví ses přesně, kam jít a kam skočit. Není tu překvapení, není tu průzkum, je tu jen znalost mapy. Po chvíli se cítíš jako automat.

V devadesátkách když jsi měl v počítači cokoliv, co se dalo hrát bez toho, aby ses učil, bylo to víc než nic. Kakoong patřil mezi ty hry, které se objevovaly na sharewarových deska, rumpálech na CD s miliónem věcí, a všichni ji hráli půlhodinku. Nepřinesla nic převratného — byla to jen další skákačka s broušeným zbrojím — ale měla charakter. Dnes už ne. Zestárla jako ten čaj, co zapomeneš stát na stole: technicky pít se dá, ale líbí se ti to jenom v nostalgiích.

Pusť si ji v prohlížeči jako archivní raritu, když tě bere nostalgie po hřích počítačů bez internetu. Pamatuj ale, že nejsi tu na zábavu, jsi tu na sled mechanických opakování. Je to práce. Ani dobrá, ani špatná — jen tam je.