Speed Haste

Hned v prvních vteřinách víš, co tě čeká: pruh silnice, tvůj vůz u dolního okraje obrazovky a další auta, která se valí proti tobě. Rozjedeš to na sto dvacet a najednou ti do cesty vletí náklaďák. Konec. Speed Haste je taková tuctová arkádová závodní hra z poloviny devadesátek, která si neklade žádné velké cíle — jen aby ses nesrážel s ostatními auty a vydržel co nejdéle.

Jde o velmi jednoduchou věc: projíždíš silnicí plnou jiných vozů, která se donekonečna posouvá. Tvým úkolem je manévrovat mezi nimi, sbírat bonusy, které ti přijdou do cesty, a hlavně nenabourat. Obrazovka je rozdělená na několik pruhů, mezi kterými se přesouváš šipkami. Nic víc, nic míň. Hra nemá úrovně, příběh ani výrazný cíl — prostě se snažíš vydržet, jak dlouho to půjde.

Problém je v tom, že ovládání reaguje s opravdu znatelným zpožděním. Když chceš změnit pruh, auto se hýbe tak stydlivým tempem, že skončíš v protisměru dřív, než stihneš cokoli udělat. Grafika je vysloveně programátorská — jednobarevné pásy, pixelová autíčka, která se všechna podobají jako vejce vejci. Zvuk? Existuje. Hudba jede monotónně, zvuky srážek jsou tiché jako šepot v kostele. Vůbec tě to neláká.

Hra působí, jako by vznikla jen proto, aby existovala. Je to čistě mechanické cvičení bez náboje a bez nápadu. Nezavání ani retro kouzlem — je prostě stará. Nezajímá ji, jestli se bavíš, chce jen, abys klikal a párkrát naboural.

Pokud si chceš připomenout, jak vypadaly ty nejskromnější arkády na DOSu, máš k tomu své důvody. Speed Haste ti je připomene bez jakýchkoli ozdob. Nebude to příjemné, ale bude to autentické — jako kouřit levné cigarety ve studené garáži. Dnes má smysl si ji zahrát jen jako průlet dějinami videoher a jen ve chvíli, kdy si chceš sám ověřit, proč jsou retro klasiky takové, jaké jsou.