7 Colors

Rok 1991, Irák hoří, Nirvana právě vydala Nevermind a já sedím u monitoru s oranžovým fosforovým svitem a snažím se pokrýt víc políček než kamarád vedle mě. 7 Colors nepotřebovalo žádný příběh. Stačilo jedno herní pole, dva hráči a sedm barev.

Jde o tahovou strategii o území. Hrací plocha je mozaika náhodně rozmístěných barevných diamantů a každý hráč začíná v opačném rohu. Na tahu si vybereš jednu ze sedmi barev a všechna políčka té barvy sousedící s tvým územím se k tobě přidají. Kdo ovládne víc než polovinu plochy, vyhrál. To je celé. Pravidla se vejdou do jedné věty, taktika do celého odpoledne.

Ovládání je triviální — šipky nebo myš, výběr barvy, potvrdit. Hloubka je jinde. Musíš myslet dopředu, blokovat soupeře, rozhodovat se jestli se rozrůstat do šířky nebo proniknout klínovým tahem přes střed. Počítačový oponent na vyšší obtížnosti není hloupý a rád tě zatlačí do kouta dřív, než si uvědomíš co se děje. Hra dvou hráčů na jedné klávesnici pak měla tu správnou atmosféru studené války přes jeden stůl.

7 Colors nikdy nebyla technická pecka. Grafika byla funkční, hudba existovala spíš jako potvrzení, že zvuková karta funguje. Ale Dmitrij Paškov — ruský programátor za touto hrou, kterou vydal Infogrames — věděl co dělá. Mechanika je tak čistá, že zestárla prakticky bez vrásek. Dnes ji spustíš v prohlížeči a do tří minut víš co chceš. To se o spoustě tehdejších her říct nedá.

Sedne každému, kdo má rád abstraktní strategii bez pádu do mikromanagementu. Žádné jednotky, žádný strom technologií, žádný tutorial na čtvrt hodiny. Jedno kolo trvá deset minut a pak si řekneš ještě jednou. Klasický příznak dobře navržené hry — a tenhle příznak 7 Colors má dodnes.