Mario Brothers VGA

Pamatuji si, jak jsem poprvé viděl na disketě nápis „Mario Brothers VGA" — a na chvíli jsem si myslel, že se Nintendo nějak zatoulalo do světa DOSu. Nestalo. Tohle je port od Software Toolworks z roku 1992, a to vysvětluje leccos.

Jde o plošinovku pro jednoho nebo dva hráče, kde Mario a Luigi čistí kanalizaci a podzemní patra od příšer. Žádné Bowserovy hrady, žádná princezna. Jen ty dvě postavičky s kníry, série obrazovek a nekonečné procesí tvorů lezoucích z trubek. Cíl je jednoduchý: praštit nepřítele zezdola skrz plošinu, obrátit ho na záda, pak ho nakopnout dřív, než se vzpamatuje. Jednoduchá smyčka, která fungovala v arkádách už v roce 1983.

Na PC s VGA grafikou to vypadá slušně na svou dobu — barvy jsou živé, postavy rozpoznatelné. Ovládání je úsporné, žádná věda. Problém je, že samotná hratelnost je svižná zhruba prvních deset minut, pak se z toho stane dril. Obtížnost stoupá přidáváním rychlejších a odolnějších nepřátel, ale herní prostor zůstává stejný a taktika se nemění. Pokud jste měli vedle sebe kamaráda a druhý joystick, bylo veselo. Sami je to únavnější.

Tohle nebyl Nintendo originál — Software Toolworks licencoval značku a přenesl arkádový základ na domácí počítače. Výsledek je solidní, ne výjimečný. Na platformě, kde v roce 1992 vycházely věci jako Wolfenstein 3D, Mario Brothers VGA působí jako milá, ale trochu zaostalá zásilka z jiné éry. Zestárla přesně tak, jak se dalo čekat: jako hra navržená pro pět korun v automatu, nikoli pro dlouhé odpoledne u monitoru.

Dnes si ji zahraje ten, kdo chce rychlou retro vzpomínku nebo chce ukázat dítěti, co Mario dělal předtím, než objevil houby a hvězdy. Dvacet minut ve dvou, smích nad tím, kdo komu omylem ublíží — to pořád funguje. Na víc to nesahá, ale na tohle stačí.