Burntime

Rok 1993, venku prší, monitor bzučí a já mám před sebou mapu, kde každé políčko může být posledním. Burntime od rakouského studia Max Design mě tehdy vzal za krk a nepustil, dokud jsem neprohrábl každou zříceninu a nepřišel o poslední zásobu vody způsobem, který se nedá omluvit ani dobrou taktikou.

Hra tě hodí do postapokalyptického světa bez vysvětlování. Co se stalo, proč je všechno v troskách — to hra neřeší a ani nemusí. Jsi tady, přežij. Svět je rozdělen do lokací spojených cestami, v každé se skrývají zásoby, nepřátelé nebo potenciální spojenci. Cílem je ovládnout celou mapu tím, že si podrobíš nebo zlikviduješ konkurenční skupiny přeživších. Jednoduchá premisa, ale pod ní leží vrstvený systém, který tě nechá dělat chyby hodiny, než pochopíš, co děláš špatně.

Burntime kombinuje tahovou strategii s RPG prvky. Každý člen tvé skupiny má vlastnosti, potřebuje jíst a pít — a voda je tady vzácnější než slušné zacházení. Zásoby se kazí, postavy onemocní, a když jim dojde trpělivost nebo jídlo, prostě odejdou. Boje probíhají v samostatných obrazovkách a jsou přímočaré, ale rozhodnutí, kdy bojovat a kdy raději vycouvat, jsou ta skutečně důležitá. Přehlédneš logistiku a za tři tahy máš hladovějící skupinu uprostřed pustiny. Tohle není hra, která ti odpouští.

Co Burntime v roce 1993 odlišovalo, byl ten pocit živého světa s omezenými zdroji. Ne dramaticky, ne s cutscénami — ale tiše, tlakem čísel a stavů postav. Grafika šla cestou izometrických dlaždic s výraznými portréty a barevnou paletou, která i dnes vizuálně drží. Hudba byla na dobové poměry pozoruhodná: atmosférické smyčce, které ladily k prázdnotě světa lépe, než by čekal člověk zvyklý na pípání PC speakeru. Co zestárlo hůř, je interface. Informace jsou schované tam, kde je čekáš nejméně, a hra ti nikdy neřekne, co přesně se pokazilo — jen se to prostě pokazí.

Dnes Burntime sedne těm, kteří mají rádi strategie, kde každé rozhodnutí o zásobách váží stejně jako vojenský tah. Není to hra pro lidi hledající příběh nebo vedení za ručičku. Pokud tě ale láká pocit přežívání v systému, který funguje podle vlastních pravidel a nečeká, až ho pochopíš — tohle je přesně ta hra. V prohlížeči přes DOSBox ji rozjedeš bez problémů, a první hodinu strávíš tím, že zjistíš, jak moc jsi podcenil vodu.