Paperboy

Ráno, rok 1988, monitor se zahřívá a já si říkám, že roznášet noviny nemůže být tak těžké. Po třech minutách mi kolo rozmáčkne sekačka, vletím do popelnice a zbývající výtisky skončí ve stromě. Paperboy mě tehdy naučil respektovat kameloty.

Atari vydalo Paperboy původně jako arkádu v roce 1984 a portů se dočkalo mnoho, včetně verze pro MS-DOS. Premisa je prostá až geniálně absurdní: jsi kluk na kole, máš ulici, máš noviny, máš zákazníky. Tví předplatitelé bydlí vlevo, ostatní domy jsou nepřátelé. Cílem je trefit schránky a zároveň nezemřít na předměstí, které vypadá jako scéna z Beetlejuice.

Hraješ se šipkami nebo joystickem, noviny házíš stiskem tlačítka. Zní to jednoduše. Pak přijde muž se psem, kolemjedoucí auto, náhodně vyrojená vosa a pneumatika kutálející se ze dvora. Hra tě zásobuje překážkami s chirurgickou precizností a jejich načasování je nastavené tak, aby tě akorát potrestalo, když jsi v pohodě. Zásoby novin jsou omezené, doplnit si je lze sběrem hromádek na trase. Životy máš pět. Na delší trase jich nikdy není dost.

To, co Paperboy tehdy odlišovalo, byl izometrický pohled — na PC to nebylo samozřejmé — a hlavně ten pocit organického chaosu. Ulice se nikdy nechovala úplně stejně. Portová verze pro DOS vypadala a zněla skromněji než arkádový originál, ale hratelnost přežila cestu na počítač víceméně netknutá. Co zestárlo méně lichotivě, je obtížnost: hra dá velmi málo prostoru na učení a trest přichází dřív než pochopení. V roce 1988 to bylo normální. Dnes to může působit úsečně.

Paperboy je dobrých dvacet minut čisté frustrace, které se rychle promění v závislost. Sedne každému, kdo chce arkádu bez příběhu, bez tutoriálu a bez slitování. V prohlížeči ji dnes odehraješ bez instalace a bez toho, abys hledal, kam jsi dal diskety. Doporučuju to zkusit — alespoň proto, abys zjistil, proč skuteční kameloti dostávali takové peníze.