Aztec Challenge

Aztec Challenge si většina lidí pamatuje spíš podle zvuku než podle hraní. Verzi pro Commodore 64 z roku 1983 naprogramoval pro vydavatelství Cosmi Paul Norman a hned první scéna — běh po přístupové cestě k pyramidě, kde po vás z obou stran hází oštěpy řada aztéckých válečníků — jede na basovou linku, která tehdy patřila k tomu nejlepšímu, co čip SID uměl vydat. Norman měl hudební vzdělání a je to slyšet; soundtrack je dodnes citovaný jako jeden z milníků osmibitové herní hudby.

Samotná hra je sled krátkých, na sobě nezávislých obratnostních scén. Po úvodním běhu následuje přeskakování jam a překážek, plavání mezi dravci, průchod chodbami plnými hadů a šipek a výstup do nitra chrámu. Každá scéna má vlastní ovládací logiku, kterou se musíte naučit v podstatě metodou pokusu a omylu, a každá vás dokáže zabít během vteřiny. Zásoba životů je malá, kontrolní body neexistují v podobě, na jakou jsme zvyklí dnes, a hra vás při chybě posílá zpátky.

Je to tedy titul postavený na memorování a na přesném načasování jednoho tlačítka. Kdo tuhle školu her nemá rád, odpadne po pár minutách. Kdo ji má rád, ocení, jak dobře je běžecká animace udělaná — postava se v roce 1983 hýbala plynuleji, než bylo na domácích počítačích běžné.

Pozor na jednu věc: pod stejným názvem existují dvě různé hry. Starší Aztec Challenge z roku 1982 vydala Cosmi také, ale je to jednodušší a výtvarně chudší záležitost. Ta, o které se mluví jako o klasice, je právě tahle z roku 1983.

Zestárla nejednoznačně. Hudba a atmosféra fungují pořád, herní náplň je krátká a nemilosrdná. Berte to jako pohlednici z doby, kdy se hra prodávala na jediném silném nápadu.