Alone in the Dark

Dveře se za vámi zavřely samy. To byl rok 1992, já seděl u monitoru se sluchátky přes uši a srdce mi bušilo víc, než by jakákoliv čtrnáctiletá logika připouštěla. Alone in the Dark od Infogrames udělalo tehdy s béčkovým hororem něco, na co herní průmysl nebyl připravený.

Vydáte se do louisianského sídla Derceto vyšetřit záhadnou smrt malíře Jeremyho Hartwoda — buď jako soukromý detektiv Edward Carnby, nebo jako Hartwodova neteř. Hra čerpá otevřeně z Lovecraftovy mytologie a gotické atmosféry třicátých let, a je to znát v každém rohu té prokleté budovy. Není to střílečka, není to čistá adventura — je to survival horor ještě předtím, než se tenhle žánr stačil pojmenovat.

Technicky šlo o průlom. Infogrames použili polygonové modely postav a nepřátel zasazené do předrenderovaných 2D pozadí — kombinaci, kterou pak o tři roky později slavně zopakoval Resident Evil. Kamera se přepíná mezi pevnými záběry jako ve filmovém střihu, a to záměrně buduje napětí. Ovládání dnes bolí: postava se otáčí jako náklaďák na náledí a souboje jsou spíš test trpělivosti než reflexů. Ale v roce 1992 to nikoho nenapadlo řešit, protože nikdo nic podobného předtím neviděl.

Hádanky jsou logické, inventář omezený, zásoby se tenčí. Hra vás netlačí dopředu silou — čeká, až uděláte chybu, a pak vám ukáže, co v té místnosti opravdu bylo. Část zážitku stojí na čtení nalezených dokumentů a dopisů, které postupně skládají příběh dohromady. Atmosféra drží dodnes překvapivě dobře. Grafika samozřejmě ne.

Alone in the Dark dnes sedne těm, kdo mají rádi hry jako dobové dokumenty — okamžiky, kdy někdo udělal žánrový skok do tmy a dopadl na nohy. Není to pohodlná hra a nikdy nebyla. Ale právě tenhle dům z roku 1992 položil základy žánru, který má dnes desítky pokračovatelů. Zahrát si ho v prohlížeči na oldgame.cz zabere odpoledne a připomene, že strach z neznáma fungoval i na tři sta polygonech.