Rogue

Někde v temných podzemních chodbách ses právě snaží přežít sekundu déle než minule. Rogue z roku 1983 je rodič všech roguelike her, v nichž smrt není chybou hráče, ale součástí hry. Každý pokus je jiný, každá chyba tě pošle na počátek a zářijícího měl za sebou pouze sám sebe.

Ovládáš malého člověka zobrazeného jako zavináč — @. Cílem je proniknout hlubokými dungeony, sesbírat poklad a zejména přežít. Jsi v prostoredí složeném z písmen a symbolů: Z pro zombíka, S pro zmiji, S pro poklad. Hra se hraje tah za tahem — ty se pohneš, nepřátelé se pohnou, nic neběží v reálném čase. Jednotlivé úrovně se generují procedurálně, nikdy nebudeš hrát dvakrát stejný dungeon.

Mechanika je jednoduchá, ale nemilosrdná. Pohybuješ se šipkami nebo HJKL klávesami (jako vi editor), sbíráš zbraně, armádu, lektvary. Potká-li tě zombie, střetneš se s ním v přímém souboji — její statistiku vidíš v angličtině, která vypočítá, kdo do koho zasáhne. Nemůžeš si být jistý, jestli ten meč kouče je opravdu lepší, nebo zda je prokletý. Jitro neznámeho pokoje tě může vrhnout do boje s pěticí netvorů bez nástroje na útěk. Není tu žádný Quick Save, žádný reload — jakmile skončíš, skončíš.

Rogue definoval celý podžánr. Všechno, co dnes vidíš v Nelhack, Dungeon Crawl či nethack, má semeno zde. Grafika je brutálně holá — ASCII art, nic víc. Zvuk v MS-DOS verzi není; jen ticho tvých kroků a tlukot srdce. Zestárlo to? Ano. Ale nikoliv kvůli grafice — ta byla od začátku abstraktní, inteligentní. Zestárlo to proto, že později hry přidaly více návodu, více milosti, více pocitu, že máš šanci.

Dnes v prohlížeči na webu Classic Rogue si můžeš zahrát právě tento originál nebo jeho přísněji vychované varianty. Pokud chceš pochopit, odkud se vzaly moderní rogueliky, pokud tě chytne myšlenka, že smrt není trest, ale pravidlo, Rogue tě vtáhne na hodiny. Není to hra pro relaxaci — je to souboj s náhodou a svou vlastní chybou.