Castle Wolfenstein

Střílíš do německých vojáků přes plochu plnou zákoutí a zamčených dveří, a jen ne bez toho, aby tě nezasáhla kulka. Castle Wolfenstein z roku 1984 je jedním z těch her, které se dají počítat na prstech jedné ruky — říkali jsme si tehdy, že tohle prostě nemožné není.

Jdeš po dobrodružství v gotickém hradu plném Němců a střílíš se skrz úrovně od shora dolů. Nemáš srandu s mapou, vejdeš sem, podíváš se, kam se to jde, a začneš koulet po podlaze, aby tě nesmetli z mapy. Hra tě nenechá chystat si plán — střílej nebo zahyneš. Respekt před tím zvládá jen ten, kdo má pevné nervy a prsty jako blesk.

Ovládání je surové, ale funguje. Klávesnice, někdy joystick, pohyb je tuhý, ale když to máš v prstech, cítíš v tom zvláštní lyriku. Nejdeš nikdy tam, kde chceš, jdeš tam, kam se ti podaří. Hudba z reproduktoru — když vůbec nějaká byla — se nejapí do mozku, ale zvuky střelby a vrčení německých hlasů? To je věc sама. Zbraně máš různé a jejich účinnost cítíš každou sekundou.

Castle Wolfenstein předběhl dobu. Byl to pohled na to, co všichni později dělali v Doomu. Až později se ukázalo, jak moc si cenil technologie — a jak brzy zestárne. Dneska už nevydrží, když si jej spustíš čistě ze zvědavosti, ale pro ty, co chceme vědět, odkud se vlastně všechno vzalo, je důležitý jako mrtvý jazyk.

Sedne ti dnes, pokud tě zajímá, jak počítačové hry vypadaly, když se ještě tváři jako geometrické abstrakce. V prohlížeči si ji zahrál takřka každý nadšenec — je tam zborcená, je tam skvělá. Víš, jakou má chuť to starství, když tě zasáhne kulka a tvůj panáček spadne na zem.