Capone

Rok 1988, mám dvanáct let a na monitoru Herculese sleduju černobílé ulice Chicaga. Capone — ten název na kazetové etiketě zněl jako příslib něčeho zakázaného.

Actionware vsadilo na jednoduché téma: jste Al Capone, nebo aspoň někdo, kdo se mu hodně podobá, a vaším úkolem je projít ulicemi a zbavit se konkurence. Žádná složitá zápletka, žádné dialogové stromy. Prohibition-era gangsterská Amerika jako kulisa pro přímočarou akci ze třetí osoby — pohled shora, prostředí rozkreslené do několika opakujících se uliček.

Mechanika je brutálně jednoduchá: pohybujete se, střílíte, přežíváte. Neprátele chodí, vykoukávají z výklenků, řítí se na vás z různých směrů. Hra vám přitom dává jeden podstatný taktický pokyn, který sedí i do dnešního slowmo tutoriálu — nestřílejte italské babičky. Civilisté se mísí mezi protivníky a hlídat, koho dostanete do mířidel, je vlastně jediná myšlenková výzva celé hry. Na 286 to běželo dost svižně, Sound Blaster vyplivoval střelbu, která zněla přibližně jako praskání plastového kelímku. Dobová hi-fi.

Co Capone přineslo, bylo hlavně to gangsterské téma ve chvíli, kdy byl na PC scarce cokoliv s alespoň náznakem filmové atmosféry. Rok 1988 znamenal, že De Palma's Scarface měl za sebou pět let a nostalgie po gangsterském žánru byla ve vzduchu. Actionware to vytěžilo jak mohlo — tedy docela skromně. Hra zestárla přesně tak, jak se dalo čekat: repetitivní design úrovní, minimální variabilita nepřátel a ovládání, které bylo přijatelné tehdy a je trochu krkolomné dnes. Na druhou stranu má Capone tu čistotu záměru, které se moderní hry často zříkají — víte přesně, co dostanete, a hra vám nelže.

Dnes Capone sedne tomu, kdo chce dvacet minut čistého retro akčního odpočinku bez instalace, patchování a tutoriálů o délce románu. V prohlížeči přes DOSBox ji rozjedete bez potíží. Není to klenot, který byste pouštěli přátelům s výkřikem obdivu, ale jako historický artefakt žánru a doby má své místo. A tu babičku fakt nestřílejte — hra to pamatuje.