Bios

Střílíš do modrých čtverečků, ty střílí na tebe, někdo vyhraje. Bios z roku 1990 je jedna z těch her, které se v devadesátkách množily na piratských diskách jako houby po dešti — minimalista s bleskovým tempem, bez zbytečné zápletky a grafiky, která by tě neodpoutala od toho nejdůležitějšího: od přežívání.

Jde o klasický arkanoid v novém kabátu. Tvůj čtverec se pohybuje po spodní hraně obrazovky, střílíš nahoru do nekončícího proudu nepřátel, kteří se snaží tě zasáhnout. Grafika? Čáry a pixely. Zvuk? Pípnutí. Jednoduchost až na hranici absurdity, ale právě v tom spočívá kouzlo — když se hra rozjede na plné obrátky a obrazovka se změní v chaos barevných střel, máš pocit, že hraješ přesně to, co vidíš, nic navíc, nic méně.

Ovládání je intuitivní — šipky a prostor, jak by mělo být. Hra nespotřebuje čas na vysvětlování, prostě jsi tam a musíš přežít. Chybí tu žádný skill tree ani upgrade — jen přesnost a reflexy. S postupem úrovní se tempem zrychluje, dokud ti nepřestane stačit mozek. Není to revoluce, ale v éře, kdy ještě nebyla každá hra přehlcena tutoriálem a nastavením, měla takováto věc svůj půvab.

Bios je typická reprezentanta své doby — hra, kterou jsi hrál desítky minut v přestávce v počítačové učebně, která tě bavila právě proto, že neměla ambici být něco víc. Dnes na ní pozeráš skrz růžové brýle, protože ta doba je pryč. Zestárla? Jasně. Grafika vypadá, jako by ji nakreslil chlapec u počítače Spectrum.

Pokud tě chytí retro puritánství a máš chuť na střílení bez výmluv, najdeš si ji v emulátoru. Je to skvělé na pět minut, kdy máš hlad na něco rychlého a bezmyšlenkovitého. Není to sice jeho třídy, ale právě tím si ji stojí zapamatovat — jako koutek staré školy, kterou dneska už nikdo nestaví.