Ultima 0 - Akalabeth

Když Richard Garriott začínal v průběhu osmdesátých let psát Ultimu, neměl s sebou ani programátora, ani rozpočet, ani tým. Měl: počítač Apple II, vůli a jméno Akalabeth. Tímhle kusom kódu si prošlápl cestu k legendě.

Je to první dungeon crawler, který se vůbec snažil být něco víc než sekvence náhodných průchodů tmavými chodbami. Vytvoříš si postavu, dostaneš třeba meč a kouzelné brýle, pak se přenesou do rudě červeného světa, kde tě čeká jeden velkánský hrad plný monster, poklad a tajemství. Cíl je jednoduchý: najít Mondain a skončit s ním.

Hraje se z pohledu prvního osoba, krokem po kroku, jako by jsi se proplétl dungeonem na tahu. Jsou tu čtyři směry, stále ta samá grafika, jednoduché tlačítko pro útok nebo magii. Žádná kombinace, žádný systém energií, žádná elegance. Jen ty, monster a otázka: máš na to dost odvahy, nebo se vrátíš a načteš si hru znova? Chyba je smrtelná, ztrátu postav se nenaučíš obcházet hravě.

Akalabeth nikdy nebyla oficiálně vydána. Garriott ji prodal v předsálce počítačového obchodu v maloobchodě za deset dolarů, v plastovém pouzdru s ručně psaným štítkem. Později si ji na sebe přisvojila společnost California Pacific Computer Company a podvedla tvůrce na honorář. Přesto se z ní stala první hřebenovka v řadě, která přeměnila počítačové RPG ze sci-fi triku na doživotní posedlost milionů lidí.

Hraje se dnes zcela zbytečně těžko. Grafika je přeživší zápis, interface připomíná puzzle, kde se člověk musí naučit všechna tajemství ústy. Ale právě v téhle nehostinnosti spočívá její síla: je to čistý původ. Bez průvodu, bez tutoriálu, bez milosrdenství. Jsi tam sám v dungeonu se mečem a s málem informací. Tohle byli hráči před čtyřiceti lety — a bylo to magické.