Satori

Satori je zkouškou trpělivosti, která se tváří jako hra. Tohle není ústupek, je to přesná diagnóza — v roce 1990 se v adventurách ještě počítalo s tím, že hráč sedí u počítače bez spěchu a je ochotný psát věty do textového parseru desítky minut pro jednu místnost.

Jedná se o textovou adventuru v nejčistší podobě. Nejsi nikdo konkrétní, jsi jen bytost v neznámém světě, která se orientuje pomocí příkazů typu „jdi na sever" a „prozkoumej předmět". Cíl? Ten postupně vyplouvá z chaosu instrukcí a chyb parseru. Hra se nechlubí zbytečným příběhem — jsi v prostředí plném záhad a tvůj jediný nástroj je text. Každý pokus o řešení, každý nesprávně zadaný příkaz tě posílá zpátky na start.

Jak se hraje? Pomalu. Velmi pomalu. Parser chytá jen ty nejjednoduššímu formy příkazů, často si musíš přepočítávat logiku místností sám. Neexistuje mapa, neexistuje paměť — nebo spíš existuje, ale je tvá. Každý krůček vpřed znamená mentální soustředění a chování se jako průzkumník z dob, kdy mapování bylo doslov. Bez nauky a bez milosti se hra učí těch, kdo si přečtou pokyny, a jejich si nepamatují.

Satori představovala určitou cestu pro podzemní komunitu programátorů, kteří se bavili právě tímhle — čistou logopedenskou batálií bez grafiky, bez zvuků, bez berliček. V době, kdy už existovaly pokročilejší adventury, volila Satori cestu askety. Zestárla ne špatně, pouze zanechala po sobě pocit, že někdy byla „zábava" prostě vytrvalostní test.

Dnes si ji zahrát v prohlížeči v DOSBoxu znamená meditovat nad minulostí. Není to hra na ubíjení času po práci — je to hra na vstávání těch, kterým chybí výzva, jež myslí třemi rozměry a není soupis levných triků. Archivní zajímavost pro ty, kdo si pamatují, jak vypadala svoboda při konzoli bez GUI.