Romance of the Three Kingdoms II

Rok 1990, monitor svítí do tmy, a já zírám na mapu starověké Číny rozsekanou do provincií. Žádná animace, žádný tutorial, jen tabulky čísel a rozhodnutí, která se projeví za pět tahů. Romance of the Three Kingdoms II od KOEI — hra, která si neplácala s hráčem, ale od začátku ho brala jako rovnocenného partnera.

Hra čerpá ze slavného čínského románu o rozpadu dynastie Han a válce tří říší na přelomu 2. a 3. století. Není to ale vyprávění — je to studená, kalkulovaná strategie. Vybíráš si jednoho z dvanácti vládců, každý s jiným výchozím postavením, a snažíš se sjednotit roztrhanou Čínu pod svou vlajkou. Liu Bei, Cao Cao, Sun Quan — nebo kdokoli jiný, koho posadíš do sedla. KOEI ti dalo možnost výběru, ne lineární příběh.

Každé kolo řídíš provincie, najímáš generály, obchoduješ, budovaješ armádu a nakonec válčíš. Rozhraní je čistě textové a tabulkové, přístup k funkcím přes menu na menu. Dnešníma očima to vypadá jako daňové přiznání s mečem v logu. Ale pod tou strohou fasádou se skrývá systém s překvapivou hloubkou — morálka vojsk, loajalita generálů, živelné pohromy, diplomacie, zásobování. Každá akce má vedlejší efekty a tah, kdy si myslíš, že máš vyhráno, může být přesně ten, kdy tě někdo bodne do zad.

Co KOEI s touto sérií přineslo, byl žánr, který na Západě v roce 1990 prakticky neexistoval — komplexní historická budovatelská strategie na tahy s důrazem na správu státu, ne jen pohyb figurek po mapě. Civilization přišel až o rok později. Romance of the Three Kingdoms II hrála svou vlastní hru a byla v ní osamocená. Dnes to zestárlo přesně tam, kde byste čekali: ovládání je nepohodlné, zpětná vazba minimální a křivka učení strmá jako Qilinovo schodiště. Kdo čeká moderní UX, odejde za pět minut.

Komu dnes sedne? Hráčům, kteří mají trpělivost a zájem o historické strategie starší školy — nebo těm, kdo si chtějí ověřit, kde série Romance of the Three Kingdoms začínala, než z ní vznikly desítky pokračování. V prohlížeči ji projdete bez instalace DOSBoxu, a i jen hodina s ní ukáže, proč KOEI v devadesátkách nemělo v tomto žánru konkurenci. Není to nostalgie. Je to úcta k dobře odvedené práci.