Říká se, že vesmírná strategie musí být složitá, aby byla chytrá. Imperium Galactica z roku 1997 si to vzalo příliš vážně. Maďarský titul od GDL Systems totiž přináší takový balík možností, že se v něm nový hráč ztratí hůř než průzkumná loď v černé díře.

Jde o ambiciózní mix globální strategie a řízení kosmické říše. Stavíš si vlastní planety, výrobny a loďstvo, obsazuješ systémy a bráníš se nepřátelům. Všechno zároveň — hospodářství kolonií, technologický vývoj, diplomatické manévry, vojenské tažení. Hra ti naloží desítky možností a řekne: „Teď si hraj." Menu jsou hustá jako technické specifikace, texty malé a bez sentimentu.

Hraní samo o sobě není špatné, jen vyčerpávající. Budování ekonomiky a flotily řídíš přes desítky okének. Bojové systémy pracují spíš se statistikami a rozkazy na dálku než s akční taktikou. Ten úřednický přístup má svůj půvab — uděláš rozhodnutí a čekáš, jestli se povede — ale po pěti hodinách už víš, že dělat si k hraní poznámky není ideální způsob, jak si hru užít. Na DOSu i v prohlížeči běží pomalu, bez možnosti zrychlit čas. Čekání je součást designu a zestárlo ze všeho nejhůř.

Přesto — a to je důležité — Imperium Galactica byla tehdy a pořád je ikonou ambice. Hry o řízení kosmické civilizace se do té doby moc nevídaly. Tenhle titul nekompromisně ukazoval, že strategie může být tak komplexní, jak si vývojář troufne ji udělat. Master of Orion nebo StarCraft byly hry na jedno posezení; Imperium bylo jako druhá práce, kterou sis vozil domů a studoval.

Dnes má smysl si ji zahrát, když tě baví čísla, grafy a vědomí, že rozhodnutí na obrazovce číslo 7 se projeví na zisku na obrazovce číslo 14. Stojí si za svým — a neservíruje ti nic po lopatě.