KOEI jsem znal hlavně ze strategií zasazených do feudálního Japonska nebo starověké Číny — Romance of the Three Kingdoms, Nobunaga's Ambition. Takže když se tahle japonská firma v roce 1994 rozhodla vzít druhou světovou válku a udělat z ní tahový velitelský simulátor, bylo to trochu překvapení. A výsledek? Solidní práce, i když ne bez vad.

Operation Europe: Path to Victory 1939–45 je tahovka zasazená do evropského dějišti druhé světové války. Hrajete za spojence nebo osu a procházíte historickými scénáři od počátku konfliktu až po jeho závěr. Každý scénář vás hodí do konkrétní situace — obranné i útočné operace, různá bojiště, různé podmínky. Cíl je vždy v jádru stejný: porazit nepřítele na mapě rozdělené do hexagonů, což byl v té době žánrový standard.
Jádro hry tvoří dvě roviny. Na operační mapě přesouváte armádní celky, plánujete zásobování a určujete, kde udeříte. Když k souboji dojde, hra přepne do taktické bitvy, kde velíte konkrétním jednotkám přímo na bojišti. Tenhle přechod funguje a dává hraní potřebnou hloubku. Terén hraje roli, zásobovací linie taky — KOEI to nezjednodušilo na pouhé přesouvání figurek. Na druhou stranu AI není žádná šachová velmoc a zkušenější hráč brzy zjistí, kde má slabá místa.

Co hru drží nad vodou i dnes, je ta charakteristická KOEI pečlivost. Systémy jsou propracované, scénářů je dost na to, aby vás bavilo vracet se, a celé to má seriózní, skoro encyklopedický nádech, který se u japonských výrobců té doby málokdy viděl. Zestárlo hlavně rozhraní — ovládání si žádá trpělivost a manuál po ruce, protože hra vám nikde nedrží ruku. V roce 1994 bylo takové zadání samozřejmostí, dnes vyžaduje odhodlání.

Dnes si Operation Europe sedne těm, kdo mají k hexagonovým válečným hrám vztah a nevadí jim, že si musejí nejdřív přečíst, než si zahrají. Není to Command HQ ani Steel Panthers, ale má svoji logiku a atmosféru. V prohlížeči přes DOSBox emulátory ji rozchodíte bez větší námahy — a pokud vás japonský pohled na evropskou válku byť jen trochu zajímá, pár večerů vám klidně ukousne.