Alien Anarchy

Alien Anarchy? Jméno slibuje chaos, hra přináší především zmatenost. Chrání své kódy jako tajemství, takže o ní víme jen zo těch, co si ji koupili či stáhli na disketu — a leckdo by si ji přál zapomenout.

Jde o něco mezi střílečkou a akční adventurou, kde jste sám proti návštěvníkům z vesmíru. Zasazení? Neurčité, ale klasicky devadesátkové: tmavé místnosti, jedovaté zelené barvičky na černém pozadí, zvuky jako z prasícího repráku. Cíl je prostý — zůstat naživu, zatímco se vás snaží sežrat bytosti, které vzhledem i chováním připomínají spíš něco mezi tásákem a kreaturou, kterou si někdo nakreslil za deset minut.

Ovládání je typické pro svou dobu: klávesnice, směry, střílíte do všeho, co se hýbe. Hra nemá čas na vysvětlování, prostě vstoupíte a začíná. Grafu vypadá jako by ji vytvořil někdo, kdo znal DOS a nic více — není v tom šmrnc, jen holá funkčnost. Abyste nehynuli každé tři sekundy, musíte učit se její logiku z vlastního prožívání. To je frustrující, ale má to i svůj náboj — pokud jste typ, který si užívá právě toho, že hra nebude laskavá.

Alien Anarchy si udržela svou skromnou existenci proto, že zapadla do tahu těch, kdo si brali cokoli levného z pultu. Nebyla zima, nebyla zajímavá, ale byla tu. Nezměnila herní průmysl, nezakončila desítkou v žádném žebříčku. Byla prostě jednou z těch her, které čekají v archivech a staré sbírky — pamětní deska něčeho, co nikdo moc nechce vzpomínat.

Dnes by se do ní podíval jen ten, kdo miluje takový horor druhého druhu — zdejší pixelová nehoda funguje jako studnice selhané ambice. Není to tak špatné, aby bylo legendární, ale ani dost dobré, aby vás chytilo. Zkusit ji můžete v emulátoru, ale raději ji hledejte jako část historické sbírky než jako příležitost k zábavě.