Dr Sbaitso

„Já jsem Dr. Sbaitso. Jak se máte?" Když se první věta od virtuálního psychoterapeuta zobrazila na černém DOS screenu, věděl jsem, že se chystám mluvit s umělou inteligencí z roku 1992, která bude dělat přesně, co jí řeknu. A nic víc.

Dr Sbaitso je simulátor sezení u psychiatra, jen s jedním hákem — mluvíš s počítačem, který se tváří, že tě poslouchá. Aplikace byla součástí zvukové karty Sound Blaster a sloužila jako proof-of-concept pro rozpoznávání řeči. Zadáš text na klávesnici (nebo pokud máš mikrofon, můžeš říci větu vysoko), a program se snaží na ni reagovat. Technologie v pozadí přitom funguje na základě jednoduchých klíčových slov a připravených odpovědí.

Hraní je podivně fascinující, pokud si uvědomíš, co se tu vlastně děje. Dr Sbaitso se tváří jako skutečný terapeut — pokud řekneš „mám deprese", vrátí se zvukem něco jako „Hmm, to zní vážně. Řekni mi víc." Jenže v nejzáhadnější chvíli, kdy máš pocit, že skutečně naslouchá tvému problému, si uvědomíš, že reaguje pouze na určitá slova. Zmíníš-li mačku, začne se ptát na tvůj vztah k mačkám. Je to jako rozhovor s člověkem, kterého naprosto nezajímáš, ale hraje si na to, že ano.

Doba se na tuto věc podepsala bez milosti. Rozpoznávání řeči bylo v roce 1992 horší než teď iPhone rozumí akcentu z Brna — skoro vůbec. Psaný vstup funguje lépe, ale povídání si se Sbaitso střídá mezi vtipem a frustracímu. Zkus do něj napsat cokoli závažnějšího a buď zháků, kterými hra reaguje na malé slovní změny, anebo dostaneš odpověď, která vůbec není relevantní. Program se chová jak terapetua, která se podívala na svůj zápisník a vždy si vzpomene na stejné pozorování, bez ohledu na to, co jsi právě řekl.

A přesně v tom spočívá kouzlo. Dnes se na něj koukat nebo si s ním pohrávat znamená zažít počátek AI assistentů takovými, jak si je dosavadní generace představovala. Dr Sbaitso není terapeut. Je to iluzionista se seznam hesel, kterému se podařilo prokázat, že je možné ztlumit smutek člověka pomocí vhodně načasovaného Hmmm." A to bylo v roce 1992 dost revoluční, aby se o něm mluvilo dvacet let poté.

Dnes ho zkusíš především pro kontext, pro příběh o tom, jak daleko jsme (a nejsme) pokročili. Nějakou ranní chvíli si jej pustíš v prohlížeči právě proto, abys vzpomněl, co bylo „AI" předtím, než bylo AI skutečné. Je to doba kapsle v digitální podobě — kuriózní, legrační, a propíchnutá čistou upřímností své vlastní omezenosti.