Crillion '97

Crillion '97 — titul, který by nejspíš nikdo neznamenal, kdyby se netvářil jako něco mezi arcade střílečkou a strategií. Je to jeden z těch her, které zapadly do spár devadesátek spolu s tisícovkou dalších, které si vyzvedl někdo v megastore za čtyřicet korun na poslední chvíli.

Hraje se to jako jednoduchou 2D střílečku s prvky věž-bránící-věž. Ovládáš nějakou jednotku, střílíš na vlny protivníků, sbíráš bonusy a snažíš se přežít. Grafika je drásavá — plastické pixely, které v roce 1997 už vypadaly staře i tenkrát. Hudba se cvakuje věrně na zvukový čip, jakou si pamatuješ z neznámých sharewarových her, kterými jsi zabíjel čas v počítačové učebně. Ovládání je zbercovité, kamera se chvěje, a nemůžeš si být jistý, jestli se to stane nebo je to prostě stav hry.

Krátké úrovně, jednoduché herní smyčky — střílej, buď střílej nebo prohrávej. Žádné nadsázky, žádné vychytávky. Hra se cítí jako projekt někoho, kdo si řekl: udělám arcade bez vymýšlení. Což vlastně není špatně, ale není to ani zvlášť dobře. Čtyři až pět levelů a hotovo.

Dnes je Crillion '97 spíš archeologií než zábavou. Nebyla to ikonická třída jako Doom nebo Raptor, spíš pískový sáček mezi megahity. Ale právě na tom je přitažlivá — je to bezejmenná časová kapsle, kterou si můžeš otevřít a říct si: jo, takhle se dělaly střílečky, když si je tvůrce úplně nevymyslel.

Pokud máš chuť na retro-střílečku bez větších ambicí a můžeš ji spustit v prohlížeči, je to půlhodinovka, která nemůže ublížit. Nebudeš ji opakovat, nebudeš ji milovat, ale poznas ji — a to je vlastně všechno, co si devadesátkový indie arcade zaslouží.