Chacal 3D

Chacal 3D jsou tři slova, která v devadesátkách znamenala především jedno: aby hra běžela na počítači, kterým jsi měl doma. Tuhle věc vydali v roce 1997 na DOS a byla to střílečka z prvního pohledu, která se snažila udělat z předlohy něco víc než pouhý pixel-art, který si pamatujeme.

Jde o moderní verzi staršího Chacala — hru, kde se pohybuješ po mapě, sbíráš věci a střílíš vše, co se hýbe. Tady už není mozaika, ale terén s trojrozměrným aspektem, kterými by se dal procházet kamera, ačkoli ne tak hladce jako v Dukovi nebo Commander Keeperovi. Zasazení je klasické — tmavomodrá noc, cihličky, trávník, tvůj chlapík s brokovnicí a spousty nepřátel, kteří spawnují odkudsi a chtějí si s tebou pohovořit kulkami.

Ovládání je jednoduché, jak se patří: pohyb klávesnicí, střelba myší nebo joystickem, sbírání věcí automaticky. Mechaniky rozhodně nejsou složité — jdeš kupředu, střílíš, sbíráš munici a zdraví, pokud ho potřebuješ. Problém je, že to není nic, co by tě táhlo zpátky. Střelba má váhu, mapy mají svůj nádech, ale dvanáct úrovní se projde za večer a chuť hrát dál zmizí. Nejde o katastrofu — je to korektní střílečka z doby, kdy se lidi snažili donutit trojrozměrnost do počítačů, které pro ni neměly sílu.

Chacal 3D dnes zaujme především ty, kdo hledají puntičkařský pohled na historii počítačových her. Není to klasika, kterou by tě odradila, ale ani není něco, co by sis vzal místo Half-Life nebo Quaku. Generuje místy až komiksový vzhled — postavy jsou jen kousky, a když umřeš, rozpadneš se jako Lego. To má svoje kouzlo, když se na to koukas zvědavě, ne s laskavostí.

Dnes si ji zahrješ v emulátoru, když tě zajímá, jak to v devadesátkách lidi zkoušeli dělat na jednoprocesovém CPU. Není to ztráta času, ale také to není objev. Je to průměr, který splnil svůj účel a teď zbývá jen jako vzpomínka na dobu, kdy člověk nemohl koukat videem na YouTube a musel si sám hru koupit na diskety.