Zool 2

Rok 1994, prázdniny, čtyři hodiny odpoledne. Na monitoru se mihl nějaký fialový mimozemšťan a já jsem dalších dvacet minut marně hledal, kde vlastně jsem a co po mně hra chce. Zool 2 od Infogrames byl přesně takový — barevný chaos, ze kterého se postupně vyklubalo něco docela použitelného.

Jde o plošinovku s bočním scrollingem, pokračování prvního Zoola z roku 1992. Hrajete za fialového ninja-mravence z jiné dimenze — a ano, to je skutečný popis hry, ne výsledek experimentu s halucinogeny. Přibyla postava Zooz, takže ve dvou hráčích to šlo hrát i s kamarádem vedle u klávesnice, což byl v polovině devadesátek stále dost vzácný bonus u plošinovek na PC.

Herní smyčka je přímočará: běháte, skáčete, likvidujete nepřátele, sbíráte věci. Zool se pohybuje svižně, místy až nepříjemně. Tempo je vyšší než u konkurence a hra na vás chrlí nepřátele a překážky tempem, které v roce 1994 působilo jako velká přednost — dnes spíš jako důvod, proč umíráte dřív, než se stačíte zorientovat. Úrovně jsou tematicky členěné, grafika ostrá a kontrastní, paleta barev místy na hranici fyzické bolesti. Sound Blaster to celé doprovázel hudbou, která se nedala vypnout dost rychle.

Zool 2 byl zjevně odpovědí Infogrames na Sonic a Mario — něco rychlého, pestrobarevného, s maskotovou postavou. Na Amize měla série silnější základnu, PC verze působila jako řádný port, ne jako srdcová záležitost studia. Co hře zůstalo, je vizuální styl — tahle křiklavá estetika devadesátek má dnes svůj nezdravý půvab. Co zestárlo špatně, je obtížnost ve stylu „učíme se smrtí", bez valného záchytného bodu mezi checkpointy.

Dnes Zool 2 sedne hlavně těm, kdo chtějí připomenout, jak vypadaly plošinovky v době, kdy se PC ještě marně snažilo dohnat konzole. Není to masterpiece, ale v prohlížeči strávíte s ním příjemných dvacet minut — nebo zjistíte, že fialový ninja-mravenec z jiné dimenze nebyl ten důvod, proč jste v devadesátkách seděli u počítače do noci.