VC

Když jsem viděl titul VC na disketě, čekal jsem spíš něco jako Vietcong Commando. Místo toho jsem dostal abstraktní strategii z roku 1983, kde jste velitel armády a vaším jediným nástrojem je přesun jednotek na šachovnicovitou mapu. Žádné animace, žádné dramatické střihačky — jen čistá matematika války.

Jde o tahový wargame, kde rozkazujete jednotkám — pěchotě, tanků, артиллерии — aby dobily nebo obrannily pozice. Cíl je prostý: zničit nepřítele nebo dosáhnout určitého počtu bodů. Hra se odehrává na mřížce, jednotky mají různé doby pohybu a palebného dosahu, a v tom celém musíte být rychlejší a chytřejší než počítač. Není místa pro improvizaci — všechno se počítá, všechno má cenu.

Hraje se to v čistotě. Zadáte příkaz, počítač táhne, vy zase. Interface je úplně primitivní — šipky, Enter, nějaké číselné volby — ale jakmile si zvyknete, najdete v tom určitou eleganční stylovost. Hra vás nenutí nic zbytečného. Zároveň je to bez soustředění beznadějná. Jeden špatný tah a můžete začít znovu, někdy zbytečně dlouho. Počítač není ochranný, nevykřikuje vám, co děláte špatně — jen vás bere do kleští.

VC je z doby, kdy se strategie psala výhradně pro mozek, ne pro oko. Ninety-eight procent komunikace mezi hrou a hráčem jde přes čísla a text. Není to hra na relax — je to puzzle v reálném čase tahů, kde se čím dál tím víc pozoruje, že počítač hraje podle pravidel, která neznáte v celé šíři. Důvěra se buduje pomalu.

Dnes se na VC kouká hlavně vědci a puristé. Kdo chce vidět, jak se hrála strategie v 80. letech bez grafických vychytávek, ta tohle bude zajímat. Jinak má svou hodnotu spíš historickou — jako svědectví doby, kdy hra nezáleží na tom, jak vypadá, ale na tom, jak myslí.