Pole Position 2

Když jsem v polovině osmdesátek sedl k PC verzi Pole Position 2, čekal jsem závodní hru. Místo toho jsem se ocitl za volantem něčeho, co se hraje jako arkádní automaty z kasína — protože to přesně to bylo. Namco vzalo svůj populární arcade a strčilo ho do počítače, aniž by dlouho váhal nad tím, jestli tam vlastně patří.

Jde o jednoduchý závodní simulátor, kde řídíš monopost po třech tratích a snaží ses ujet pole position — první místo startovní listiny. Auto si strádá po cestě mezi rozjetými auty soupeřů, kterým taky nejde o nic jiného než dostat se vpřed. Není tu žádná zápletka, žádný příběh, jen tvůj vůz a asfaltu. Grafika jsou vyšetřovatelné pixelíky v pohledu zpoza zádi, hudba z PC speakeru jde na nervy skoro okamžitě, a celý zážitek připomíná, že počítače roku 1983 na hry prostě neměly.

Ovládání je přímočaré a zároveň nepříjemně tvrdé. Klávesnice ti nezprostředkovává žádný pocit tělesné zpětné vazby — auto prostě zmírá nebo se prohne, bez postupného zatáčení, bez nějaké fyziky. Řídíš jako by sis manipuloval kurzorem v tabulkovém kalkulátoru. Hraní samo je pak čirou repetitivní zkouškou trpělivosti: jezdíš kolečko za kolečkem, snažíš se překonat soupeře, a když se ti to podaří, čekají tě další tři kruhy stejné tratě s mírně rychlejšími auty.

Pole Position mělo na arkádě svoje kouzlo — to byl zážitek plný barev, hluku a kinematického pocitu rychlosti. Domácí verze všechno tohle vysála a zanechala kostru. Takže co zbývá? Akademický průkaz, že takové věci existují. Namco se snažilo, ale technologické propastě mezi automaty a počítači osmdesátek prostě nikdo nepřemostí do úplné věrohodnosti.

Dnes si ji zahrát nemá smysl vůbec. Pokud chceš retro závodění, vezmi si StarCraft nebo Lotus Esprit Turbo z později doby. Pokud tě láká čistá historie a chceš vidět, jak vypadal jeden z prvních pokusů přenést arcade do domácnosti, pak je to kuriózum. Ale zábavit tě rozhodně nebude.