Robocop

Rok 1989, monitor svítí oranžovým EGA zábleskem a z reproduktoru škvíří jakýsi pokus o Basil Poledourisovo téma. Na obrazovce stojí RoboCop — a já mám deset let, viděl jsem film třikrát a jsem připraven na cokoli.

Data East vydali licencovanou akci podle stejnojmenného filmu z roku 1987. Hrajete za Alexe Murphyho v ocelové kůži, procházíte ulicemi a budovami dystopického Detroitu a střílíte na vše, co se hýbe. Na konci každé úrovně čeká boss, po němž dostanete kousek příběhu — a pak to celé znovu. Je to přesně ten vzorec, který v té době razily Final Fight, Shinobi nebo Double Dragon: úroveň, boss, cutscéna, opakovat.

Hratelnost je prostá až k bolesti. RoboCop se pohybuje pomalu — ale to je záměr, ne chyba, protože v tom filmovém předloze také nikam nespěchal. Střílíte dopředu, občas se sehnete, sbíráte power-upy. Obtížnost kolísá nepravidelně a některé pasáže jsou spíš záležitostí trpělivosti než reflexů. Ovládání na PC klávesnici bylo tehdy standardní, dnes ho budete chvíli ladit. EGA grafika odvádí solidní práci — postavy jsou rozpoznatelné, prostředí čitelné, i když nijak oslňující.

Co dnes působí jako průměr, bylo tehdy průměr také — ale s tučnou filmovou licencí, která prodávala krabice. RoboCop od Data East nebyl ani zdaleka nejlepší hrou inspirovanou filmem (na Amize existovaly lepší porty), ale na DOS to byla ta hra, pokud jste měli správné logo na obalu. Zestárla přesně tak, jak se dalo čekat: mechanicky jednoduše, vizuálně funkčně, zvukově drásavě.

Dnes ji zahrají hlavně ti, kdo si chtějí připomenout, jak vypadalo licencované hraní před tím, než se z licencí stalo průmyslové odvětví. Nebo ti, kdo mají rádi krátké, přímočaré akce z dob, kdy slovo „platforma" ještě neznamenalo obchodní model. V prohlížeči přes emulátory to celé zvládnete za jedno odpoledne — a možná se přistihnete, že za těch třicet pět let na tom vlastně tolik nezáleží.