Alien Breed

Rok 1993, pozdní odpoledne, a já jsem seděl před monitorem s vědomím, že večeře počká. Alien Breed tehdy udělal to, co umí jen pár her — přilepil mě ke křeslu pohledem shora dolů na temné chodby základny plné mimozemské havěti.

Team 17 tu nevymýšlel kolo. Vzal klasický top-down akční vzorec, zasadil ho do sci-fi prostředí evidentně inspirovaného Alieny a dal vám jednoduché zadání: probojujte se skrz základnu, přežijte, vyřiďte, co je třeba. Žádné komplikované zápletky, žádné zdlouhavé úvody. Chodba, tma, pohyb.

Hratelnost stojí na neustálém pohybu a správě zdrojů. Munici sbíráte ze země, klíče otevírají dveře a peníze utratíte za lepší výbavu v terminálech rozmístěných po mapě. Klíče jsou přitom ta nejdůležitější měna — kdo je prohýří na prvních dveřích, zakusí na dalších průvan zklamání. Nepřátelé přicházejí vlnami, základna je labyrint a orientace chvíli trvá, než se dostanete pod kůži. Ovládání na PC bylo funkční, i když na Amize, kde hra vznikla, sedělo přirozeněji.

Co Alien Breed přinesl, bylo hlavně atmosférou. Ta kombinace izometrického pohledu, špatného osvětlení a neustálého tlaku z přicházejících nepřátel fungovala. Ne jako horor, ale jako napjatá střílečka, kde si nikdy nemůžete dovolit zastávku. Grafika dnes samozřejmě vypadá jako mozaika, ale zvuková stránka a celkový rytmus hry drží překvapivě dobře. Co zestárlo hůř, je opakující se design prostředí — chodba vypadá jako chodba a po hodině si začnete připadat, že chodíte v kruhu.

Dnes si Alien Breed sedne každému, kdo má rád přímočarou akci bez tutoriálů a rozhovoru s NPC. Je to hra, která vám nic nevysvětluje a předpokládá, že si věci osaháte sami — což v roce 1993 bylo norma a dnes je to vzácnost. Pokud vás neodradí starší grafika a jste ochotni odpustit jisté opakování, dostanete solidní půlhodinu až hodinu čisté střelby. Veteráni Team 17 pak najdou kus vlastní herní historie — studio na tomhle titulu postavilo základ pro Worms i vše, co přišlo po nich.