Quiver

Šipka letí vzduchem a trefí terč s uspokojivým zvukem. Quiver je přesně ten druh hry, která se hře nemusí říkat, a přesto vás u počítače s DOSem přilepí na židli na tři čtvrtě hodiny.

Jde o arkádní střílečku z roku 1997, kterou vydal nějaký menší tým – tvůrci nejsou ani zmínění v titulcích. Hrajete lučištníka či hráče s kuší, který stojí ve spodní části obrazovky a střílí přímo nahoru na postupující armádu cílů. Terče se sesypávají z horní strany, pohybují se do stran, mění tvar a barvu. Vaším úkolem je pálba bez přestání. Žádné složité úrovně, žádný příběh, žádná groteska. Jen vy, váš terč a střela, kterou musíte trefit přesně.

Ovládání je elementární – kurzorem nastavíte úhel, stisknete tlačítko a střela letí. Počítač vám zobrazuje jednoduchou gridu, kterou se snadno orientujete. Fyzika je takřka správná, i když se zde hraje bez větru a odporu vzduchu. Hra zrychluje postupně – začínáte pohodlně, ale brzy přibíhá chaos. Musíte myslet vpřed, počítat dráhy pohyblivých terčů. Není to o reflexu, je to o logice a trpělivosti. Občas to zkrátka proklepne, a to je ta správná frustraci, nikoliv chyba hry.

V devadesátkách to byla vzdálená příbuzná Breakoutu a dalších minihřiček – hra bez aspirací, kterou jste si pustili mezi sérióznější tituly. Grafika je naivní i skromná, zvuky nudné až k absurdnosti. A přesto v tom něco je. Hra není krásná, ale je správná. Každý nový pokus vás přitahuje, chcete trefit ten následující cíl líp.

Dnes na ni můžete vrhnout pohled v emulátoru a překvapit se, jak málo se potřebuje k zábavě. Není to hra, kterou byste si pamatovali jako super produkcí, ale právě toto prostředí – zbytečnost, jednoduchost a svérázné zadostiučinění – dělá z Quiveru zajímavý relikt. Zahraje si ji každý, kdo si pamatuje dobu, kdy hry nemusely být velké, jen funkční.