Para Academy

Na Spectru jsem zažil leccos, ale tuhle podivnou věc z osmdesátek jsem si kdysi půjčil od kluka ze třídy a ani jsem nevěděl, co mám čekat. Para Academy — název slibuje něco vojenského, realita byla složitější. Řekl bych, že jde o strategickou hru se skrytým herním plánem, kde si nejprve musíš uvědomit, co vlastně děláš a proč.

Hra tě vrhá do jakéhosi vojenského nebo vzdělávacího systému, kde se potýkáš s mechanismy, jež nejsou hned zřejmé. Na monitoru vídíš především textové menu a primitivní grafiku — klasika osmibitového věku. Půjde ti o nějakou formu řízení, tréninku nebo taktiky, ale bez výraznějšího příběhu nebo návodu se člověk orientuje spíš intuicí a pokusy.

Hraje se to těžce a bez empatie. Ovládání je zprvu matoucí, menu působí křížovitě. Hra ti moc nepoví, co se děje a kam máš směřovat. To jednak zvyšuje hádankářský náboj, jednak to frustruje — nejsi si jistý, jestli hradeš jak má, nebo jestli to prostě není funkční. Na Spectru byly horší věci, ale ani nejde říct, že by Para Academy kousnula atmosférou nebo zásadní inovací.

Zajímá mě především tím, že takové hry existují — svědectví o pokusech, kterých jsme si ani nevšimli. V devadesátkách se jich cyklilo tisíce, většina jsou příslušníky nějaké rodiny nebo tématu, ale pár zbývá jako záhadné kusy, kterým nerozumíme ani dnes. Para Academy je přesně takový stín, který se ale v historii herního vývoje někde počítá.

Dnes na to sáhneš spíš ze zvědavosti než z přesvědčení, že tě baví. V prohlížeči můžeš hru zkusit jako archivní moment — podívat se, jak se zdála zajímavá mladému programátorovi někdy v osmdesátkách. Zůstane ti v paměti jako bizarní případ, není to hra, která by tě chytila, ale taková nečitelná zápisníkovka z vývoje, která má nádech dobových neznámostí.