Centurions

Centurions – v tomhle názvu se skrývá příslib. Представ si Řím, meče, strategie. Místo toho dostaneš na ZX Spectrumu něco, co víc připomíná, jak programátor tvůrce zdržel v kanceláři a řekl mu: Máš čtyři kilobajty paměti a den na to, aby ses s tím porvala.

Jde o taktickou strategu, kde máš na starost jednotky v nějakém antickém konfliktu. Terén je vidět jako síť čtverců, jednotky se pohybují a bojují, všechno je na vás malém černobílém či jednobarevném displeji Spectra. Grafika je skromnější než skromná – spíš označení v tabulce než pestré malůvky. Zvuk, pokud je tam vůbec slyšet, si nepamatuješ, protože zvuk na Spectrech byl obvykle spíš pro rodinu v sousedství než pro hráče.

Hraje se to pomalu. Čekáš, až si počítač spočítá, co bude dělat. Ovládání se motá a není intuitivní ani podle standardů osmdesátek – zkrátka, naučit se, co kterou klávesu dělat, zabere víc času než koukat, jak počítač přemýšlí. Balancování mezi jednotkami, munice a terénními výhodami je myšlenka slušná, ale provedení cítí jako návod na skládačku bez obrázku na krabici.

Centurions se ocitl na seznamu her, kterých nikdo pořádně neznamenal. Nebyl to hit ani selhání – byl to věc, kterou hráči někdy narazili v některém sborníku her na kazetě a po deseti minutách jej vypnuli. Moderní strategie s tahem a myslenkou by z toho udělaly něco, ale v osmidesátkách to bylo jen dluhá chvíle.

Dnes to není cíl ani pro retro nadšence, ani pro ty, kdo chtějí pochopit vývoj žánru. Je to spíš artefakt – důkaz, že ne všechno, co bylo napsáno do Spectra, mělo právo na existenci. Zkusit si to v emulátoru stojí pár minut zvědavosti, nic víc.