Freedom Fighter

Když si člověk pustiť Freedom Fightara na Spectru, čeká ho podivná směs taktiky a akce, která se nikdy není schopná rozhodnout, co vlastně chce být. Hraje se tu něco mezi strategií v reálném čase a arkádní střílečkou, jen se to všechno děje v tak zakouslém tempu, že i čekání na nahrání kazety připadne jako zábava.

Jde o hru ze spektrumové éry, kdy se tvůrci snažili nacpat co nejvíc funkčnosti do osmibitu a vzdali se myšlenky, že by mělo být intuitivní. Ovládat postavu, strategicky rozmisťovat jednotky, sbírat předměty — všechno se to dělá přes menu, které rozbaluješ a skládáš jako staré listiny. Jakmile pochopíš, že to není o reflexu, ale o trpělivosti, začne to dávat nějaký smysl.

Spektrum mělo grafiku jako krájená cibule — čtverečky barev, které dnes vypadají jako pokojová testovací karta. Freedom Fighter se s tím popere podle svých možností, postavy jsou rozpoznatelné, aniž by to bolelo na oči. Zvuky? Klasické pípnutí, nic, co by ti zachránilo den, ale v kontextu doby to počítalo.

Co tuto hru zdobí, je přístup k čisté strategii bez zbytečných animací. Nejde o to, že je to geniální — jde o to, že to bylo pro rok vydání (který se dnes těžko dohledává) pokusem o něco ambicióznějšího, než byla běžná skok-chop-střílej spektrumovka. Měla atmosféru vytrvalce, ne superhrdiny.

Dneška už ji nehrajeme proto, že by nás bavila. Zahrajeme si ji, abychom pochopili, jakou cestu měl tento hoby urazit — od čtverečků k polygonům, od menu ke kinematice. Pro kohokoliv, kdo chce vidět, jak tvůrci řešili omezení osmibitu s trochou fantazie, má svůj půvab. Ostatní ať si pustí něco mladšího.