Khalaan

Střet civilizací v reálném čase — to byly devadesátky v počítačích. Khalaan ti to umožňuje hned první vteřinu, aniž by se obtěžoval nějakou úvodní špárou nebo tutoriálem. Prostě klikáš, stavíš a doufáš, že to bude fungovat. A občas je to geniální zjednodušení, občas ses koukal na tutoriál papír, kterou sis odmítl číst.

Khalaan je strategická hra v reálném čase pro jeden hráč versus počítač nebo duel hráče na hráče. Staví si armádu, sbírá suroviny, buduje základnu a válčí v modu, který připomíná Dune II nebo rané Command & Conquer — jen více primitivně a s vetší vrstvou abstrakce. Nejde o taktickou preciznost, ale o to správně vytušit, kdy začít útočit a kdy se ještě přezbrojit.

Hraje se jednoduše: vyznačíš si terén, rozestaví jednotky a střílíš si. Ovládání je zásadně jednodušší než u konkurence, což může být vada i přednost. Při pohledu na dnešní objekty to vypadá skoro naivně — malé čtvercové ikonky, jednoduché animace, zvuk buď velmi ztuhlý, nebo chybějící úplně. Ale právě v té jednoduchosti je něco terapeutického. Nemusíš koukat do 47 panelů, nezapomínáš na stavbu rafinérie, která by měla stát někde úplně jinde.

Khalaan vychází z doby, kdy se strategie teprve rodila z mlhy. Nebyl to Warcraft, nebyl to Starcraft — byl to klidný, tichý pokus udělat hru, která se hraje rychle a bez nánosů. Dnes by někdo řekl, že mu chybí hloubka. Já bych řekl, že je prostě zadaná na úplně jiné vlnové délce. Strategických her z roku 1990 si pamatuješ tři: tuhle hřeš, ale rozhodně ji nezapomínáš.

Khalaan ses posunul dál — moderní jsou hratelné a mnohem přitažlivější. Pokud si ale chceš sáhnout na historii, kdy se strategie teprve učila chodit, můžeš si ji zahrát v prohlížeči jako kuriozitu a lehkou nostalgii. Není to hra pro vynucený fun, ale pro chvíli tichého dělání si svého na monitoru, kterého si pamatuješ v puse jako včera.