Hexxagon

Hexagonální mřížka, dva hráči, jedna otázka: komu patří pole? Hexxagon jsem poprvé viděl někdy v třiadevadesátém na monitoru spolužáka, a ani jsem nepotřeboval manuál. To samo o sobě něco říká.

Hexxagon je tahová strategická hra od Argo Games postavená na jednoduchém principu, který zná každý, kdo někdy sáhl po Othello nebo Reversi. Hrací plocha je šestihranná síť polí, dva soupeři bojují o teritorium pomocí barevných kamenů. Žádný příběh, žádná kampaň, žádné cutscény. Čistá abstraktní strategie, a to bez omluvy.

Pravidla se vejdou do dvou vět. Každý tah buď přeskočíš kámen na vzdálenější pole a původní zůstane, nebo ho rozkopíruješ na sousední pole a máš najednou kamenů víc. Všechny nepřátelské kameny v přiléhajících polích se pak přebarví na tvou barvu. Zní to triviálně, a první tři tahy také triviální jsou. Pak najednou zjistíš, že jsi obklíčený, a přemýšlíš, kde se stala chyba. AI není žádný přemýšlivý soupeř na úrovni šachového programu, ale v těžším nastavení solidně potrestá každou ledabylost. Proti živému hráči na jedné klávesnici to je pak jiná liga úplně.

Co Hexxagon drží nad vodou třicet let po vydání, je právě ta hexagonální mřížka. Šestihranná pole místo čtvercových přidávají každému tahu víc směrů, víc sousedů, víc věcí, které musíš sledovat najednou. Není to revoluční nápad — princip expanzní deskové hry existoval dlouho předtím — ale provedení na PC bylo v roce 1993 přístupné a funkční. Grafika je skromná, hudba hraje svou roli a pak zmlkne, a to je asi tak vše, co se dá o technickém zpracování říct. Zestárlo to přesně tak, jak se dá čekat od sharewarového titulu z DOSu: prostě a bez nároku na obdiv.

Dnes si Hexxagon sedne tomu, kdo má deset minut, soupeře přes rameno, nebo nostalgii po době, kdy „hrajeme spolu u jednoho počítače" nebyla výjimka, ale standard. V prohlížeči spustíš, pravidla pochopíš za minutu, odehraješ pět kol a buď odejdeš spokojený, nebo zjistíš, že musíš vyhrát aspoň jedno. Obojí je legitimní důvod.