Great Courts

Rok 1990, vedro, prázdniny a já jsem seděl u monitoru místo toho, abych šel skutečně na kurt. Great Courts od Blue Byte mě tehdy bavil víc než nafukovací míček na zahradě, a to něco říká.

Jde o tenisovou hru, která vás hodí do světa turnajů — a ne ledajakých. Čtyři Grand Slamy, tvrdý povrch, antuka, tráva, hala. Každý povrch se jinak choval, aspoň teoreticky. Cíl byl prostý: probojovat se turnaji, porazit soupeře a cítit se jako Becker nebo Edberg, kteří tehdy vládli světovým žebříčkům.

Ovládání bylo přímočaré, což v roce 1990 nebylo samozřejmostí. Pohyb po kurtu, načasování úderu, volba směru — základní, ale funkční. Hra se hrála z boční perspektivy, která tehdy byla na PC docela standardem pro tenis. Největší síla spočívala v tom, že vás přinutila přemýšlet o načasování. Vytrvalost hráče nebylo jen číslo v tabulce — pocítili jste ji, když vám ke konci zápasu začaly nohy přirůstat k podlaze. Umělá inteligence soupeřů nebyla kdovíjaká génius, ale pro sólo hráče dostačující.

Co Great Courts přineslo, bylo v kontextu doby důležité. Blue Byte nebyl tenkrát ještě velké jméno, ale tahle hra ukázala, že sportovní simulace na PC může mít hlavu a patu. Grafika vypadala slušně na tehdy dostupném hardwaru, EGA paleta obstála. Dnes je samozřejmě zub času znát — animace jsou trhané, zvuky z PC speakeru nebo Sound Blasteru jsou spíš vzpomínka na bolest zubů než na Wimbledon. Ale co přetrvává, je ten pocit přímého souboje, který hra dokázala zprostředkovat i s omezenými prostředky.

Dnes sedne Great Courts hlavně těm, kteří si chtějí připomenout, jak vypadal sport na PC dřív, než přišly polygony a komentátoři křičící do uší. Je to archivní kousek, ne výzva pro moderního hráče. V prohlížeči přes DOSBox ji dojedete za odpoledne, a pak si uvědomíte, jak moc jsme tenkrát uměli být spokojeni s tím málem.