Když si vezmeš joystick a naženeš na obrazovku minigames, které se hrají pět minut a pak už je nudí, máš před sebou Summer Challenge — kolekci, kterou si pamatuju jako něco mezi vážnou ambicí a leností.

Jde o sadu sportovních disciplín v duchu olympiády — sprinti, skoky, hody, plavání. Každá disciplína má svou mechaniku, kterou se učíš pár pokusů a pak už jsi na dně. Cíl je jasný: sbírat medaile a porovnávat si skóre s kamarády. V současnosti, kdy byla PC soutěž věc normální, se to zdálo dost přitažlivé.
Problém je v přesnosti a repetitivnosti. Každá hra se redukuje na pár kliknutí nebo držení klávesy v správný čas. Sprinter se dováděl tlačením levého a pravého tlačítka střídavě — čím rychleji, tím lépe. Skokan se rozběhl, skočil, přistál. Zvuk je skromný, grafika je ostrá, ale bez vrstev — prostě plastické postavičky na jednolité ploše. Není tu elegance později vydaných sportovních her. Je to upřímně nudné už při druhém kole.

Charm hry spočíval spíš v možnosti hrát s více hráči a dělit si joystick. Když jste všichni seděli u jednoho počítače a snažili se si navzájem překazit zápas, byla to aspoň legrace. Sám proti AI? To už je otrava. Hra se neučí, nenaslouchá — jen opakovává stejný blok logiky.

Dnes na tom Summer Challenge špatně zestárla absence hloubky. Není tu žádný progres, žádné odemykání, žádný důvod se vracet. Je to fotografie jednoho letního dne — krátká, k zapomenutí, bez vrstvy. Pokud tě lákají staré MS-DOSové kuriozity a chceš vědět, jak si počítač představoval zábavu v převodu sportovního turnaje do pixelů, je to zajímavý dokument doby. Více nic.