Pangolins

Pangolins na Spectru je jeden z těch titulů, který si pamatuješ spíš jako neurčitý pocit než jako konkrétní hru. Osmibití stroj, kterým disponovalo půl Evropy, nabízel nekonečno experimentů, a ne všechny dopadly bem. Tenhle případ se řadí spíš do kategorie "co to vlastně je".

Jde o jednoduchou, minimalistickou záležitost — na obrazovce se pohybují pixelové postavičky připomínající nepříliš vydařeně překvapené mravence nebo skutečně pangoliny, pokud má hra ambici být věcně pojmenovaná. Cíl není až tak zřejmý. Sbírání něčeho? Vyhýbání se něčemu? Spectrum vás nechává v nejistotě, která by byla vtipná, kdyby nebyla frustující. Abyste vůbec věděli, co dělat, potřebujete návod, který už neexistuje.

Ovládání je primitivní, ale právě to ji vrací do reality osmdesátých let, kdy se hry programovaly víkendovými projekty a vydávaly na magnetofonu zastrčeném v audiu. Pixely se poddajně přesouvají po mřížkovém podhraží, zvuky — pokud je lze tak nazvat — piskat jako závada v audiovisualech na mateřské škole. Je tam nějaká logika, nějaký systém, ale objevit ho sám je jako luštit nápis psaný ve tmě tužkou na papír.

Pangolins si v historii Spectru střídají společnost s desítkami dalších kuriozit, která nikdo nechtěl hrát ani v devadesátkách, natož dnes. Není to špatně uděláno — je to prostě nedokončeno. Máte pocit, že se díváte na návrh, nikoli na finální produkt. Autora neznáme, vydavatele taky ne. Hra zmizela v historii jako ta polovina diskety, která se stále někde valí v krabici starého hardwaru.

Zahrát si ji má smysl jedině jako archeolog 8bitové kultury. Není to tajná perla — je to spíš střepina bez kontextu. Na emulátoru v prohlížeči se odhalí v plné své beznádějnosti. Chvíli si člověk hraje na detektiva, aby si vzápětí uvědomil, že najít odpověď je obtížnější než si hru vůbec zkusit. Spektrum mělo v nabídce hlouposti i geniality. Pangolins? To byl spíš matematický cvičební zápis.