Eradicator

Tvůrce si řekl: pojďme smíchat logickou hádanku s arkádní akcí, aby nikdo neměl čas koukat na obrazovku. Eradicator je přesně tak šílený, jak to zní — a funguje.

Jednoduché schéma. Střílíš po cílech, která se objevují na hrací ploše, ale ne tak, aby ses nudil. Každá úroveň je puzzle: musíš zničit cíle v přesném pořadí nebo se dostaneš do slepé uličky. Některé cíle odemykají další, jiné blokují cestu. Mezitím se čas krutě kouří. MS-DOS akcelerátor mozku, který nepustí ruku z klávesnice ani na vteřinu.

Hraje se to jako nekompromisní trénink reflexů smíšený s taktickým uvažováním. Není tu prostor pro chybu. Jedna špatně zvolená střela a jsi v pasce, kterou sis sám postavil. Ovládání je čisté — jednoduchými klávesami nebo myší se pohybuješ, zabíjíš, postupuješ. Bez zbytečných animací, bez patosu. Grafika je funkční, ostudně minimalistická, ale právě v tom je její kouzlo. Soustředíš se na hru, ne na to, jak moc blikají pixely.

Tady by se čekalo, že se Eradicator ztratil v čase. Místo toho z něj čiší specifická energetika devadesátek — doba, kdy si vývojáři nemohli dovolit vyzdobit hru zbytečnostmi, museli ji udělat tvrdou a čistou. Není to megahit, ale je to koncentrát toho, co hry dělaly zábavnými dřív, než se všechno zhodilo do sandboxů a storybooků.

Dnes na ni koukneš skrz nostaltalgie, no, ale když si ji zahraeš opravdu, zjistíš, že stále kouše. Logika levelů stojí. Tlak času neklamá. Není to hra pro poklidný večer — je to hra pro chvíli, kdy chceš svou hlavu správně namáhat a přitom ji rychle poškrábnout.