Electranoid

Breakout. Arkanoid. A pak tahle věc. Electranoid od Pixel Painters z roku 1994 není žádný průlom v dějinách pálkování kuliček, ale v polovině devadesátek jsem na něj narazil a strávil u něj víc hodin, než bych veřejně přiznal.

Princip znáš nazpaměť: pálka dole, cihly nahoře, míček pendluje mezi oběma a ty se snažíš, aby nepropadl. Každá úroveň sestává z pole bloků, které mizí po zásahu, a dokud nerozbíjíš poslední z nich, level neskončí. Electranoid na tomhle základu nic revolučního nestaví. Přidává vlastní vizuální styl s elektrickým nádechem, různé typy bloků a bonusy padající z rozbitých cihel — ale to v roce 1994 nebyla novinka ani u konkurence.

Ovládání je přesně takové, jaké u tohoto žánru čekáš: myš nebo klávesnice, pálka se pohybuje vlevo a vpravo, míček odráží podle úhlu dopadu. Kde Electranoid ukazuje zuby, jsou rychlejší úrovně v pozdější části hry. Míček se zrychlí a najednou reaguješ na reflexy z roku 1994, ne na pohodlný casual průlet. Někteří powerupy situaci usnadní, jiné ji zamotají způsobem, který tehdy působil jako vtip, dnes spíš jako vzpomínka na dobu, kdy designéři hráče neradi nechávali vydechnout.

Co Electranoid odlišuje od stovek Arkanoid klonů, které v té době existovaly, je obtížné říct s jistotou. Vizuálně byl na svoji dobu slušný, zvukový doprovod odpovídal možnostem Sound Blasteru — tedy únosný. Nestárne nijak dramaticky špatně, protože žánr Breakout ze své podstaty nestárne vůbec — buď tě baví odrážet míček, nebo ne. Tady platí první možnost.

Dnes Electranoid sedne tomu, kdo chce čtvrt hodiny vypnout mozek a mlátit do bloků bez jakékoliv narativity, tutorialu nebo výzvy k připojení přátel. Pokud tě Arkanoid bavil a chceš variantu, která se tváří o něco električtěji, stojí za to si ho v prohlížeči otevřít. Nečekej revoluci — čekej dobře fungující relikt z doby, kdy stačilo mít míček, pálku a cihly.