Basket to není hra, je to střelnice na vaši trpělivost. World Series Basketball se míchá mezi ty kuriozity, co vznikly na Spectru v čase, kdy se každý pokusil ze hry vytáhnout alespoň něco, co by připomínalo sport — a čím dál tím víc se mi zdá, že úspěch nebyl.
Jde o digitální basketbal, kde ovládáte jednoho hráče a máte za úkol útočit, bránit, prostě hrát partii proti počítači nebo druhému hráči. Spectrum v sedmdesátkách a osmdesátkách sypalo basketbalové simulace jako cukr — všechny podobně zbídačené, všechny s tím samým problémem: grafika přepršela logiku. Tady je to podobně.
Hrací plocha je abstraktní, znaků a čárek, která se tváří jako hřiště. Ovládání si vezme půl hodinky na to, abyste pochopili, co se vám vlastně děje na obrazovce — kterou postavu kontrolujete, kde je míč, proč se vám hráč nehýbe jako byste chtěli. Střelba funguje na číselné klíče, pohyb je tuhý, obrana ještě tuhší. Hra nemá graci, nemá flow — je to jako překonávat odpor vody každou sekundu.
Co si z ní vzít? Na Spectru to byla zajímavost pro ty, kdo chtěli vidět, jak se basketbal dal vůbec zvládnout na stroji s 48 kilobajty RAM. Dnes je to spíš artefakt doby, kdy tvůrci teprve hledali způsob, jak sport na počítač dostat. Nejde o průlom, nejde ani o zábavu — jde o malý kousek historie, která se přestala psát před čtyřiceti lety.
Dnes si ji zahrajete v emulátoru vin či v prohlížeči skrz archivní stránky, ale ne proto, abyste hráli basketbal. Zahrajete si ji, chcete-li cítit počátek: jak těžké to bylo, když počítače o sportu prakticky nic nevěděly a musely všechno vymýšlet od nuly. Na trénink, zábavu či spadnutí do nostalgie existují lepší volby. Na kapku zvědavosti je tady místo.
old
