Colour Clash

Když se na obrazovce objeví čtvercová pole v různých barvách a ty máš za úkol je sladit jako nějaký osmibitový puzzle, víš, že to bude buď geniální, nebo rychle nudné. Colour Clash se postavilo na jednu z těch předstelesnických myšlenek — slaďovat barvy, sbírat body, pokoušet se nedělat chyby. ZX Spectrum to neměl jednoduché ani na grafiku, ani na hratelnost.

Jde o jednoduchou hru na slaďování barev, která si vezme pole různých odstínů a řekne ti: slaď je rychle. Přesuješ kurzor, zvolenou barvu vedeš k odpovídajícímu poli, někdy počítáš čas, někdy se potkáš s logikou, kterou sezonní hráč naučí za vteřinu, ale pak je to jen o rychlosti a paměti.

Na Spectrumu to znamená blikající grafiku, která není vůbec nic proti dnešnímu očekávání, ale tehdy — když se barvy ani neměly za co hádat — to byla obdoba. Ovládání je přímočaré, ale bez důvodu to fyzicky bolí, když opakovaneš stejný pohyb. Hra se neodlišuje od desítky podobných titulů z той éry, které střídaly pravidla tak, aby vypadaly nové, ale jádro bylo pořád to samé.

Colour Clash nevynalezl kolo, ale dosáhl toho, na co měl — jednoduchou, okamžitou zábavu, která vás drží u obrazovky tak dlouho, než si uvědomíte, že to není nic jiného než variace na Memory nebo Mastermind. Takovéhle hry ale měly jednu kvalitu: byly na Spectrumu dostupné, malé, a když vám nudila, byla to jen otázka minut k vysunutí kazety.

Dnes se na Colour Clash podíváš přes emulátor a zjistíš, že to byla hra, která si zaslouží spíš nostalgikou chvíli, než aby ji zadržela déle. Není v tom nic špatného — někdy byly hry prostě tím, čím byly. Zkus si ji zahrát, když tě zajímá, jak se na Spectrumu řešily jednoduché hádanky, a budeš nadržený, že to funguje bez zbytečné nesmyslu.