Galactic Trooper

Když se v Galactic Trooperu objeví na obrazovce první nepřítel, víš hned, do čeho jdeš — to je hra, která si nepohrává. Žádné úvody, žádné tutoriály. Jsi tady, máš zbraň a návštěvníci z vesmíru se nedělají čekat.

Jde o typický střílečský arkádní moloch na Spectrumu, kde hraješ jednoho vojáka proti nekonečnému proudu nepřátel. Pokoj po pokoji, vlna za vlnou. Cíl je primitivní jako v osmdesátých letech být měl — přežít co nejdéle a nasbírat body. Hra se odehrává z plošinové perspektivy, postava se pohybuje po úrovních plných překážek a cyklů nepřátel, kteří se objevují ve stále agresivnějších vzorcích. Zasazení je to nejjednoduššího druhu — prostor, vojáci, aliens. Nic navíc.

Ovládání je funkční, ale nepříjemné tím, jak si to Spectrum vezme svobodu — pohyb, střelba, skok, všechno jako by hrál s tužkou v botě. Reaktivita není silnou stránkou, a když má nepřítel náskok v rychlosti rozhodování, cítíš frustraci. Ty pokoje se nepleticí detaily nejsou o zvládnutí dovednosti, ale o tom, aby ses prostor naučil mechanicky, jako by sis budovu měl zpaměti zakreslovat. Zábava je přímo úměrná trpělivosti — a v tomto případě trpělivost rychle míjí.

Galactic Trooper se do paměti nezavádí grandiózním designem. Spíš jde o jednu z desítek podobných her, kterých Spectrum vyprodukoval víc než rozumného člověka potěší. Grafika je jednobarevná a člověk si ji pranic nezapamatuje, hudba neexistuje ve vší své tichosti. Ovšem právě to je charakteristické — když si ji dnes zahraje člověk, vidí, jak strohá a přímočará byla zábava před čtyřiceti lety.

Dnešní hráč ji zkusí ze zvědavosti, aby poznal, jak hryzli grafiku a Sound Blaster neměl. Není to selhání. Je to jen věc doby, kdy byl prostor na kartridži měřený v kilobytech a každá grafika byla luxus. Zahraje si ji v prohlížeči půl hodiny, zažije nudu a pochopí, proč se posunuli dál.